SONK - 3.kolo TADÝÝÝÝ

New systém obíhání SBének - ZDE!!


Pěknej trailer na eclipse zkomponovanej ze scén z Twilight
P.S. Má to pěkný písničky







Povídka- Karta osudu: 8 část

1. června 2009 v 18:10 | Marký |  Stmívání
Ležela jsem na pohovce, hlavu do ní co nejvíc zabořenou, aby se tak co nejvíc tišily mé vzlyky. Od doby co Derek odešel jsem se ani jednou nepohnula. Jenom jsem ležela na pohovce a utápěla se v zoufalství.

V mysli mi pořád běhalo co se stalo.

Nedokázala jsem se Derekovi vzepřít, zradila jsem Edwarda. Zradila jsem osobu za kterou bych položila život. Byla jsem ten nejhorší druh netvora. Tohle Edwardovi ublíží, věděla jsem to tak jako jsem věděla, že po tomhle už mezi námi nebude možný žádný vztah. Vlastně bylo hloupé myslet si, že by mezi námi mohl někdy nějaký vztah být. To ale nezmírnilo tu bolest.

Byla jsem hloupá, že jsem to nechala zajít takhle daleko, ale já si nemohla pomoct. Lákalo mě to co mi Edward nabízel. Celou moji existenci provází samota, prázdnota a temnota a když jsem dostala možnost zaplnit prázdnotu a temnotu vyhnat, nedokázala jsem odolat. Edward byl všechno po čem jsem toužila a osud mi ho vyrval z ruky. A znovu se objevila prázdnota a osamělost na mě dolehla plnou silou. Opět jsem uvízla v temnotě…


Už jsem dál nedokázala zůstat v pokoji. Všechno mi tu připomínalo, co se stalo. Připomínalo mi to moji zradu. Když jsem se zvedala s pohovky, cítila jsem se slabá a zranitelnější než kdykoliv předtím. Velmi pomalu jsem se oblékla, ani nevím do čeho. Potom jsem se vydala do obýváku, kde jsem se složila na pohovku a dál se utápěla v bolesti.

Všimla jsem si, že už není tma, ale světlo. Mohlo být tak poledne. Vůbec mi nevadilo, že jsem nešla do školy. I kdybych vnímala čas, nešla bych do ní. Nedokázala bych se mu podívat do očí. Do těch přenádherných zlatých očí, ve který jsem viděla tolik lásky. Byla jsem zrůda! Jak jsem někomu takovému mohla ublížit?!

Znovu jsem se rozvzlykala a bylo mi úplně jedno, že mě může Derek slyšet nebo vidět. Bylo mi to ukradený. I kdyby se mě pokusil za to potrestat nebo se semnou chtěl zase vyspat - nebránila bych se. Újma už byla vykonaná.

S chmurných myšlenek mě vytrhlo až tiché zaklepání. Hned na to se otevřeli dveře. Ignorovala bych to, kdybych neucítila jeho přenádhernou vůni.

"Bello?" oslovil mě a mě se roztřásly kolena. Pomalu jsem se postavila a otočila se na něj. Vypadal jako anděl, jako zmatený anděl. Obočí měl stažené, rty sevřené v jedné přímce a v očích měl vepsán zmatek a strach. Nedokázala jsem mu odpovědět, nedokázala jsem se na něj ani dívat. Chtěla jsem se složit na pohovku a litovat co jsem ztratila. Ale ne před ním, nemohl to vidět.

V další chvíli vešel do obýváku Derek. Zamračil se, když Edwarda uviděl.

"Co tady chceš?" zeptal se ne zrovna přátelským hlasem.

"Přišel jsem za Bellou," řekl tvrdým tónem Edward a pak obrátil svoji pozornost ke mně.

"Nepřišla jsi na louku a ani do školy, bál jsem se, že se ti něco stalo." Sevřel se mi krk hned z několika důvodů. První byl ten, že mi opět připomněl co jsem ztratila. Ztratila jsem osobu, která mě milovala, bála se o mě, zajímalo ji co si myslím, dokázal mě rozesmát a zvednout náladu, když jsem ji měla mizernou. Proč, proč je život tak krutý a připravil mě o něj?

Druhý důvod proč se mi sevřel krk, byl strach. Copak si neuvědomoval, že je tady Derek? Derek není blbý a dá si vše dohromady. Potom by se mohl rozhodnout mu ublížit. Přestože jsem věděla, že mě Edward bude nenávidět za to co jsem udělala, nedokázala bych se dívat jak umírá, jak bojuje s Derekem - zasáhla bych.

Derek mezi tím přešel ke mně.

"Stalo se něco?" zeptal se Edward a Dereka ignoroval. Celé tělo jsem měla ochromené strachem. Všechno teď záleželo jenom na tom co Derek udělá.

"Mělo by?" zeptal se Derek. Obmotal mi ruku kolem ramen a políbil mě do vlasů. Dívala jsem se na zem a tak neviděla Edwardovu reakci. Nesnažila jsem se od sebe Dereka odstrčit, stejně už bylo pozdě. Edward mě bude nenávidět a já můžu zajistit jenom to, že bude v bezpečí.

"Bello?" dožadoval se odpovědi. V jeho hlase bylo slyšet, že má podivně sevřený krk. Podívala jsem se na něj, ale jenom na chvilku. V těch pár vteřinách jsem si snažila zapamatovat celý jeho obličej, všechny jeho rysy. Věděla jsem, že je to naposledy co ho vidím.

Derek musel na všechno přijít, jelikož se ke mně sklonil a tentokrát mě políbil na rty. Opět jsem se nebránila. Pokud to byla cena za to, že zůstane Edward v bezpečí - zaplatím ji.

Slyšela jsem trhavý nádech a potom svist a běh nohou. Když se ode mě Derek odtrhl - Edward už tam nestál. Znovu jsem odolávala se zhroutit na pohovku. Zabránili mi v tom jenom Derekova slova.

"Tak to bychom měli," řekl spojený sám se sebou a prohrábl si vlasy. Měla jsem chuť mu nakopat, zmalovat mu tu jeho fasádu. Neměla jsem na to ale dostatek síly.

"Myslím, že je na čase odsud odjet," promluvil. Trhla jsem sebou a pomalu si uvědomovala, co mi to říká. Vlastně proč ne. Nedokázala bych dál chodit do školy, sedět s ním v lavici. Nevydržela bych to. Zřejmě bych ho na kolenou prosila aby mi odpustil a vzal mě zpátky k sobě. Bez něj můj život neměl smysl.

"Hm, jo," souhlasila jsem. Nebyl důvod proč tu nadále zůstávat. Potom Derek odešel, zřejmě šel balit. Já jsem se sesunula na pohovku a tentokrát se rozvzlykala. Seděla jsem tam, nic nevnímala a jenom se utápěla v sebelítosti. Měla jsem pocit, že mi srdce pukne žalem. Bála jsem se, že se rozbiju na malé kousíčky. A v hrudi se mi objevila obrovská díra, která mi bránila se pořádně nadechnout. Stala se ze mě troska, jak ironické…

Do reality mě dokázal vrátit, až zvuk mého mobilu. Byl v mém pokoji, možná v kalhotách, které jsem na sobě měla včera. Nechala jsem ho zvonit, měla jsem pocit že jakmile se zvednu, rozpadnu se na tisíc kousíčků. Problém s vyvánějícím mobilem, vyřešil Derek.

"Haló?" řekl do telefonu. Jak se vůbec opovažuje mi brát telefon!

"Ne, Bella tady není." Kdo mi asi tak mohl volat? Edward asi těžko, když tady před chvílí byl. Že by tedy Alice?

"Balí věci," řekl znovu Derek. Opravdu? Nevšimla jsem si…

"Ano, stěhujeme se," znovu jsem slyšela v jeho hlase spokojenost. Je mu snad dělalo dobře rozsévat kolem sebe neštěstí a bolest.

"Jo, určitě ji to vyřídím." A hovor skončil. Čekala jsem, že teď sejde za mnou a vyřídí mi vzkaz, ale nepřišel. Byla jsem si jistá, že vzkaz mi nepředá - nikdy. Vytěsnila jsem to z mysli, donutila se pohnut. Lehla jsem si na pohovku a stulila se do klubíčka. Zkoušela jsem se bránit vzlykům, stejně mi to nepomáhalo. Proč upíři nemůžou plakat? Určitě by mi to pomohlo, zbavila bych se aspoň nějaké bolesti. Ale to bych nebyla já, kdybych neměla smůlu.

Místo pláče jsem tedy zírala na stěnu a vypnula. Nic jsem kolem sebe nevnímala, jenom jsem zírala před sebe. Nevím jak dlouho jsem tam takhle ležela, ale do reality jsem se vrátila díky Derekovi.

"K čertu Bello! Seber se a jdi balit! Nebudeš tady ležet, jako hromádka neštěstí, je ti to jasný!" křičel na mě a z očí mu šlehaly blesky. Zřejmě mi už předtím něco říkal, ale já ho nevnímala.

Vlastně měl pravdu, nemohla jsem tady dál ležet a nic nedělat. Musela jsem něco dělat, jinak se doopravdy zblázním! Tak jsem se tady zvedla a šla do svého pokoje si zabalit. Pořád dokola jsem si říkala, že je to pro Edwardovo dobro. Odjedeme a nic mu už nebude hrozit, už mu nic neublíží. Jenom tahle myšlenka mě dokázala udržet pohromadě.

V mém pokoji stálo pár krabic, Derek je sem zřejmě přinesl, abych si do nich dala věci. Jak milé…

Balení mi nezabralo moc času. Ne tolik kolik jsem doufala. Zabalila jsem všechno, aby mi to zabralo co nejvíc času a všechno dělala pomalou lidskou rychlostí. Přesto jsem byla hotová dřív než jsem chtěla.

Sedla jsem si na pohovku, kterou jsem se rozhodla, že tady nechám. Akorát by mi všechno připomínala. Měla jsem pocit, že zdi kolem mě se dali do pohybu, že se smrskávají a chtějí mě umačkat. Nikdy jsem netrpěla klaustrofobií, ale teď jsem se opravdu bála, že na mě ty zdi spadnou.

Ze zřícení zdí mě zachránilo klepání. Bylo hlasité a odhodlané, ne tak váhavé jako Edwardovo. Dneska to tu bylo jak na dálnici. Vstala jsem a šla jsem dolů, otevřít. Cokoliv jen abych se vyhnula tomu pokoji. Derek byl však rychlejší. Stála jsem na posledním schodě, když otevřel.

Za dveřmi stála Alice s Jasperem. Alice vypadala pěkně naštvaně, zatímco Jasper se tvářil klidně a vyrovnaně. Viděla jsem jak mu oči kmitají po pokoji a jak si měří Dereka. Zřejmě zvažoval jeho možnosti. Stejně jako Derek i Jasper byl voják, což mě uklidnilo. Zřejmě bych zešílela strachy, kdyby přišla Alice sama.

"Co chcete?" zeptal se Derek otráveně. Zřejmě mu začínali Cullenovi lézt na nervy.

"Chceme mluvit s Bellou," ozvala se Alice a její hlas byl tvrdý a naštvaný.

"Bella s vámi nechce mluvit."

"To snad rozhodne ona," ohradila se a podívala se mu za rameno, kde mě uviděla. Zahanbeně jsem sklopila oči k zemi. Sice jsem nevěděla co všechno ví, ale nedokázala jsem ten její obviňující pohled vystát.

"Odejděte, jak jsem řekl - Bella s vámi nechce mluvit," Derekův hlas se pomalu měnil na výhružný.

"Copak Bella neumí mluvit?" vložil se do toho Jasper. "Ať nám to řekne sama." Derek se na ně chvíli jenom zlostně díval, potom odstoupil ode dveří a podíval se na mě.

"Lásko, někdo chce s tebou mluvit," řekl a vydal se do obýváku. V duchu jsem si povzdechla. Nevzpomínala jsem si, že by mi kdy Derek řekl lásko. Pomalu jsem přešla ke dveřím, zůstala jsem od nich stát na dva metry, bála jsem se že po mě Alice každou chvíli skočí.

"Můžeme si promluvit?" ucedila skrz sevřené zuby. Váhala jsem, ale nakonec jsem souhlasila. Alespoň tohle jsem jim dlužila.

"Ale ne tady," řekla jsem a protáhla se kolem nich. Běžela jsem kousek do lesa, tak aby nás Derek neslyšel, ale zase ne moc daleko od domu. Zastavila jsem se a sbírala odvahu se na ně podívat. Nakonec jsem se pomalu otočila.

Mezi námi byla asi třímetrová mezera, ale tak mi to vyhovovalo. Alice byla pořád rozzuřená, Jasper vypadal znepokojeně a pořád si svou lásku prohlížel. Zřejmě mu vadilo, že ji nemůže uklidnit.

"Mohla by jsi nám to vysvětlit, Bello?" začala Alice a kupodivu její hlas ani nebyl nijak nepřátelský nebo rozzuřený. Musela se hodně ovládat. Můj zmatený výraz ji donutil pokračovat.

"Edward přišel domů se zdrceným výrazem a složil se v pokoji jako hromádka neštěstí," vysvětlovala mi. Obličej se mi zkroutil do podivné grimasy - něco mezi hrůzou a bolestí. Sklopila jsem hlavu a nedokázala ji odpovědět.

"Co se stalo?" její hlas nabíral pomalu naštvaný tón. Za chvíli se neudrží a začne na mě křičet. "Vlastně ne, co se tady děje?"
"Nic, naprosto nic," zamumlala jsem. "Měli byste se vrátit domů."

"Ne," zavrčela Alice, "ne, dokud nedostaneme odpovědi na své otázky." Cítila jsem, že se mi to začíná vymykat z rukou. Měla bych jít. Odejít dřív než Derek ztratí trpělivost a přijde sem.

"Čeho se bojíš?" zeptal se Jasper. Polekaně jsem sebou trhla. V rychlosti jsem si zkontrolovala svůj štít, ale ten držel. To na mě bylo tolik vidět, že se bojím?

"Pokud se něčeho bojíš, ochráníme tě," řekla Alice.

"Nevíš o čem mluvíš," odsekla jsem ji. Rychle jsem se začala dívat mezi stromy, abych se ujistila že Derek nejde. Nemohla jsem už takhle dál riskovat, musela jsem jít.

"Musím jít," zamumlala jsem, otočila se a chtěla odejít.

"Před čím pořád utíkáš?" křikla za mnou Alice. Zarazila jsem se v půlce pohybu, otočila se na ni a řekla:

"Sbohem, nikdy jsem vám nechtěla ublížit a Edwardovi už vůbec ne." Potom jsem se otočila a rozeběhla se pryč. Slyšela jsem jak mě Alice volá, ale ignorovala jsem to.



Další den jsme už vyráželi. Derek na naše stěhování pospíchal a já neměla důvod odporovat. Teď už mi to bylo jedno. Vlastně mi bylo všechno jedno. Pokud bude Edward v bezpečí, může se semnou stát cokoliv.

Derek se rozhodl, že pojedeme letadlem. Byl na lovu a tak tvrdil, že to zvládne. Vzal si jenom sluneční brýle, aby nebyli vidět jeho červené oči a zadržel dech. Jen málokdy jsme cestovali letadlem. Většinou to bylo tehdy, když nás honil někdo z Volturiových a my museli rychle opustit stát. Vždycky jsem se bála, že se Derek neudrží a někoho na letišti zabije. Tentokrát ne. I kdyby zmasakroval půlku letiště, zřejmě by mi to bylo jedno. Jsem opravdu zrůda…

Auto jsem nechala před letištěm s klíčky v zapalování. Snad někomu poslouží líp než mě. Zatímco Derek se odklidil do kouta letiště, co nejdál od lidí, já jsem šla koupit letenky, jak mi Derek poručil. Potom jsem si sedla vedle něj a jenom pozorovala chodící lidi okolo. Ignorovala jsem Dereka, vlastně jsem ignorovala všechno. V hlavě mi zbyl jenom obrázek Edwarda. Ten obrázek mě mučil, ale zároveň mi působil štěstí. To už to bude takovýhle pořád?

Nečekali jsme dlouho, naše letadlo letělo za chvíli. Zatímco jsme čekali ve frontě, přemýšlela jsem. Byla jsem ráda, že jsme jeli do Forks, přestože to skončilo tak katastrofálně, byla jsem za to ráda. Nelitovala jsem, že jsem Edwarda potkala. Poznala jsem lásku, pravou lásku, nefalšovanou a to bylo víc než jsem do té doby od života očekávala. Sice mě teď bolelo u srdce, ale věděla jsem že toho opravdu nikdy nebudu litovat. Mé srdce patřilo navždy Edwardovi a to se nikdy nezmění…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.