SONK - 3.kolo TADÝÝÝÝ

New systém obíhání SBének - ZDE!!


Pěknej trailer na eclipse zkomponovanej ze scén z Twilight
P.S. Má to pěkný písničky







Povídka- Karty osudu: 5 část

27. května 2009 v 13:58 | Marký |  Stmívání
Nebyla to nijak krásná holka, spíš naopak, byla tuctová, takových holek tady bylo spoustu. Ve tváři měla vepsaný obavy, strach, ale i odhodlání. Všimla jsem si hloučku dívek, které stály za ní a napjatě se dívaly na svoji spolužačku.

Edward vedle mě potichu zavrčel, zřejmě nad jejími myšlenkami. Zamračila jsem se a čekala co ta holka chce. Její oči na chvíli střelili ke mně, hned na to se cítila ještě nervózněji. Odvrátila se však ode mě a podívala se na Edwarda.

"Ehm," začala nejistě, "chtěla jsem se tě na něco zeptat." Ještě víc jsem se zamračila, měla jsem pocit, že tohle se mi nebude líbit.


"Nešel by jsi se mnou na rande?" zeptala se nesměle. V tu chvíli jsem začínala vidět rudě. Zaplavil mě nesnesitelný vztek. Měla jsem chuť té holce vyškrábat oči. Ne, chtěla jsem ji roztrhat na malé kousíčky!

Už jsem k ní udělala jeden krok, abych vyplnila svoji touhu, rozcupovat ji, když jsem se vzpamatovala. Dřív než bych ji cokoliv udělala, rychlým krokem jsem ji obešla a vyřítila se ze třídy. Jako by to nestačilo, vrazila jsem do Alice.

"Bože, kam se tak ženeš!?"

"Nikam," zamumlala jsem a udělala to samé co předtím. Obešla jsem ji a vydala se pryč. Tentokrát jsem se rozhodla, že půjdu domů. Bylo mi jedno, že budu mít neomluvené hodiny, potřebovala jsem pryč. Potřebovala jsem vyřvat svůj vztek, musela jsem se uklidnit.

"Bello!" uslyšela jsem někde za sebou hlas Edwarda, jak mě úzkostlivě volá. To už jsem, ale vycházela ze školy. Chtěla jsem se rozeběhnout, vždycky mě běh uklidňoval. Jenže tady bylo mé auto, takže jsem do něj neochotně nastoupila a vyjela jsem domů.

Celou cestu jsem křečovitě svírala volant a před očima jsem měla tu malou couru. Jak si mohla něco takového dovolit? Věděla jsem, že mají děvčata o Edwarda zájem, přesto mě to šokovalo. A proč tak vlastně reaguju? Proč jsem naštvaná, že ho pozvala nějaká holka? Měla bych být ráda, třeba se zamiluje… Ne, nedokázala bych se dívat na jeho štěstí. Měla jsem takový pocit, že bych nepřežila, kdyby s někým chodil. Ale proč? Proč mi to tak vadilo? A co to jsou za ty pocity, které mi svírají srdce? To není jenom obyčejná zuřivost, je za tím něco víc… ale co?

Domů jsem přijela v rekordním čase, snad nejrychleji za celou dobu co tu bydlím. Celou cestu jsem totiž jela příšernou rychlostí, chtěla jsem si tím vynahradit běh, ale nepomáhalo to. Pořád mi v mysli běhaly obrázky, jakým způsobem bych ji mohla zabít. Jeden krutější než ten druhý.

Teprve když jsem vešla do domu a nezapomněla třísknout dveřmi jsem si všimla, že je tu i Derek. Napůl nechápavě a nevěřícně na mě zíral. Vrátil se dřív než jsem čekala, ale to bylo zřejmě tím, že lovil blízko domu a tentokrát s lovem nějak moc pospíchal.

Projela mnou vlna zuřivosti, když jsem si vzpomněla na ten novinový článek. Když jsem k tomu připočetla zuřivost, kterou ve mně nastřádala ta holka - byla jsem dost vytočená. Bohužel jsem si vybrala špatného fackovacího panáka. Dokonce možná toho nejhoršího.

"Ty…ty…! Zbláznil si se! Nemůžeš lovit, takhle blízko našeho úkrytu! Chceš na nás poštvat Volturiovy! Celou tu dobu se před nimi schováváme a ty potom uděláš takovou blbost!" řvala jsem na něj a nepřišlo mi to nijak divný. Možná že, kdybych netrávila tolik času s Edwardem, nedovolila bych si něco takového. Edward po mě vždycky chtěl můj vlastní názor a nikdy se na mě nepřevyšoval. Jenže já zapomněla, že Derek není Edward.

"Co si to dovoluješ!? Na mě řvát nebudeš!" ohradil se zuřivě Derek. V další vteřině byl na nohách a dřív než jsem se vzpamatovala, udeřil mě do tváře. Síla nárazu mě srazila na kolena.

"Nezapomeň, kde je tvoje místo!" zasyčel na mě. Ta facka, kterou mi dal mě probudila, dokázala mě uklidnit.

"Omlouvám se," řekla jsem, přestože mě to vůbec nemrzelo. "Jenom jsem se bála." S námahou jsem se postavila. Derek se ode mě otočil a pomalu se vracel na pohovku, kde do té doby seděl.

"Tak s tím přestaň! Nemáš důvod se bát!" Chvíli jsem zvažovala co mám říct.

"Jenom nezapomeň na slib, který jsi mi dal." Vztekle se na mě otočil a už jsem se bála, že mi přilítne další facka.

"Nezapomněl jsem na něj. Ale pokud budeš vyhrožovat, tak ho nesplním!" Otočila jsem se a na jeho výhružku mu odpověděla:

"Nezapomeň, že ty potřebuješ víc mě, ne já tebe." Alespoň jsem doufala, že je to pravda. V hloubi duše jsem o tom zase tak moc přesvědčená nebyla. Dřív než mohl cokoliv dalšího říct, šla jsem do svého pokoje.

První co jsem udělala bylo, že jsem zavolala do školy a omluvila se, že budu chybět. Vymluvila jsem se na nevolnost.

V pokoji jsem zůstala celé dopoledne, odpoledne a dokonce i večer. To jsem dělala jen málokdy. Většinou jsem chodila na moji a Edwardovu louku, kde jsme si povídali, ale tentokrát jsem se rozhodla, že zůstanu doma, což jsem dělávala zřídka, většinou když tady byl Derek. Nechtěla jsem Edwarda vidět. Věděla jsem, že by se mě vyptával co se semnou děje a na to jsem neměla náladu.

Další den jsem dokonce málem zůstala doma a nešla do školy. Derek byl zřejmě moc naštvaný na to, aby mě v noci navštívil, ale kdybych tady zůstala, možná že by se překonal. Než tohle, raději jsem se vydala do školy.

Přijela jsem ve stejnou chvíli jako Cullenovi. Chtěla jsem dělat, že jsem si jich nevšimla a nenápadně odejít, když na mě přes celé parkoviště Alice zavolala:

"Bello, tady jsme!" Povzdechla jsem si a změnila trasu své cesty. Šla jsem pomalu, jako bych šla na popravu. Mezitím se začal Edward hádat s Alice. Začátek hádky jsem nezaznamenala, ale něco jsem přece jenom slyšela.

"Ne, Alice to neudělám!"

"Musíš to zkusit! Vždyť za to nic nedáš!"

"Ne, nechci ztratit její…" Nedopověděl svoji větu, protože už jsem byla dost blízko na to, aby si mě všimli. Zřejmě jsem neměla nic z toho slyšet, proto už nic neříkali.

"Ahoj," řekl poněkud váhavě Edward. Připadala jsem si, jako bychom byli na úplném začátku našeho přátelství.

"Ahoj," zamumlala jsem nazpátek. Na chvíli jsem se mu podívala do obličeje, ale pak jsem se musela odvrátit.

"Ahoj, Bello!" zakřičel na mě Emmett. V další chvíli jsem měla jeho ruce kolem pasu a nohy ve vzduchu, jak mě vyhoupl nad sebe. Vyděšeně jsem zavýskla, když mě už zase položil na zem. Jenom se tomu hlasitě zasmál. Všimla jsem si poněkud lítostivého Edwardova pohledu.

"Bello, co by si řekla na společné nákupy?" navrhla Alice a v očích ji až fanaticky zajiskřilo. Ach, nákupy. Tak na to jsem rozhodně neměla náladu. Alice mě začala tahat ke škole, šly jsme pomalu a tak nás brzy ostatní z její rodiny předehnali. Chvilku jsem poslouchala její prosby, ale za chvíli jsem to pouštěla jedním uchem dovnitř, druhým ven.

Najednou jsem si všimla jedné holky, které stála v chumlu svých kamarádek a něco jim vyprávěla. Dívky vypadaly na jednu stranu zklamaně, na druhou trochu rozpáleně. Holku, která byla středem pozornosti jsem poznala hned. A téměř okamžitě mě znovu přepadla touha ji rozčtvrtit na malý kousky.

Alice vedle mě se zachichotala. Nazlobeně jsem se na ni otočila.

"Co je?" zeptala jsem se a ani se nesnažila skrýt pomalu narůstající zuřivost.

"Bello, ty žárlíš!" řekla rozhodně.

"Hloupost!" ohradila jsem se. Já a žárlit? To byla pěkná blbost. Jak ji to vůbec mohlo napadnout?!

"Ale no tak, nejsem slepá…" Něco jsem si pro sebe zamumlala. Alice se zastavila a já byla nucena udělat to samé. "Řekni mi něco, miluješ Dereka?" zeptala se mě vážně a upřela na mě své oči.

"Ne," odpověděla jsem okamžitě. Spokojeně se usmála.

"A miluješ Edwarda?" Už jsem otevírala pusu, abych ji řekla, že ne a ohradit se jak na něco takového mohla vůbec přijít! Když jsem si uvědomila, že z mých úst nevyšla ani hláska.

"Věděla jsem to!" zavýskla a vrhla se mi kolem krku.

"To je hloupost Alice! Já nemám ráda Edwarda!" donutila jsem se konečně něco říct a odstrčila ji od sebe. Alice se na mě skepticky podívala.

"Ale no tak. Vždyť to na vás všichni vidí, jak vás to k sobě táhne. Popravdě nemůžu pochopit, proč už jste se nedali dohromady. Trávíte spolu tolik času a navzájem se máte rádi, tak v čem je problém?" Zůstala jsem stát s otevřenou pusou.

"Edward…Edward mě nemá rád…" podařilo se mi vydechnout. Netrpělivě si povzdechla.

"Copak si slepá Bello? Copak nevidíš, jak se na tebe Edward dívá?" Znovu jsem nevěděla co říct.

"Jak si to vůbec můžeš myslet?" rozhodila jsem nechápavě rukama.

"Neznáš Edwarda, tak dlouho jako já. Nevíš, jaký byl před tím než potkal tebe. Byl věčně zamračený, téměř nic ho na světě nebavilo. Byl to strašný mrzout, často s ním ani nebyla řeč, ale teď… Teď je úplně jiný, je to jako by si ho vyměnila. Všichni jsou si té změny vědomy a všechny to nesmírně těší…" Opět jsem chvíli mlčela.

"Ale to by mi potom něco řekl," namítala jsem. Zamračila se.

"Edward se bojí tvé reakce, nechce přijít o tvé přátelství. Sama podle něj nevydáváš žádné signály, že by ti na něm záleželo víc než jako na pouhému kamarádovi, proto váhá. Raději se s tebou bude pouze přátelit, než aby ztratil tvoje přátelství," vysvětlovala mi. Přemýšlela jsem o tom, když nečekaně zazvonilo.

"Aspoň o tom přemýšlej!" křikla na mě a už běžela ke své učebně, kde měla hodinu. Chvíli jsem zírala na její mizející postavu a teprve potom jsem se přinutila k pohybu. Do třídy jsem vešla ve chvíli, kdy do ni vcházela učitelka. Vymluvila jsem se, že mi nešlo nastartovat auto a jakmile mě učitelka propustila, sedla jsem si na své obvyklé místo.

Nevnímala jsem co učitelka říkala. Přemýšlela jsem o tom co mi říkala Alice. Bylo opravdu možné, že jsem žárlila? Ještě nikdy v životě se mi to nestalo, neměla jsem na koho žárlit, proto jsem ten pocit nedokázala identifikovat? Protože jsem ho ještě nikdy necítila?

A je to co Alice říkala pravda? Má mě Edward opravdu rád? A co já, mám Edwarda ráda? Ani tohle jsem nedokázala poznat. Nevyznala jsem se v sobě. Jen málokdy jsem mohla za sebe volně rozhodovat. Všechna důležitá rozhodnutí dělal Derek. To on říkal kdy odjíždíme a kam pojedeme. Jen málokdy se mě ptal kam bych ráda jela. Jenže tohle rozhodnutí za mě Derek nemůže udělat a ani bych nechtěla aby to udělal. Najednou jsem se cítila strašně nesamostatná. Měla jsem pocit, že na Derekovi visím, jako kus hadru - neschopná pohybu a žádného rozhodnutí.

Děsila jsem se další hodiny, jelikož jsem ji měla s Edwardem. Výjimečně jsem zvonek proklínala, když se rozřinčel. Nechtělo se mi na tu hodinu, už jsem se skoro otočila, rozhodnutá že uteču. Nevěděla jsem co k Edwardovi cítím a nevěděla jsem jak se potom všem mám k němu chovat. Činilo mě to nejistou a to jsem nikdy neměla ráda.

Už seděl na svém místě a dokonce to vypadalo, že mě vyhlíží. Když mě konečně uviděl ve dveřích, usmál se. Byl nádherný, tak moc že mi to vyráželo dech. Šla jsem pomalu uličkou k naší lavici, ale nedošla jsem k ní.

Naprosto nečekaně mě udeřila vlna strachu a já změnila svoji trasu cesty.

"Můžu si přisednout?" zeptala jsem se jednoho kluka, který seděl sám. Jeho soused byl zřejmě nemocný. Nejdřív se na mě šokovaně podíval a potom s přehnanou radostí řekl:

"Jasně!" A ke všemu se usmál. Uslyšela jsem tiché zavrčení. Otočila jsem se k Edwardovi. Chvíli se díval se vzteklým výrazem na toho kluka a potom se podíval na mě. Jeho výraz nabral ublíženost, jeho oči jako by říkali: Proč mi to děláš?

Raději jsem se od něj odvrátila a sedla si k tomu klukovi. Chvíli se snažil zavést řeč, ale po chvilce to vzdal. Nevěnovala jsem mu ani pohled a proto zřejmě usoudil, že bude lepší mlčet.

Hodina utekla tak, jako ta předtím. Celou dobu jsem přemýšlela a vůbec mi k soustředění nepomáhal fakt, že jsem cítila Edwardovi oči na zádech. Jakmile zazvonilo, okamžitě jsem vystřelila z místa a hnala se ven ze třídy. Jenže tentokrát se Edward nenechal setřást.

Najednou se kolem mé ruky obmotala jiná ruka. Trhla mnou až jsem přistála na jeho hrudi. Z poloviny jsem se o něj opírala, ale nepřestávala jsem jít dál. Jenom mě Edward trochu zpomalil.

Měla jsem pocit, že mé tělo hoří. Byl najednou tak blízko. Naše ruce se dotýkali a já měla pocit, že shořím na popel. Nikdy jsem se takhle v jeho blízkosti necítila, až teď.

"Stalo se něco Bello?" zeptal se. Jeho hlas mi ovanul ucho a já ucítila jeho úžasnou vůni. Zavřela jsem oči, jak jsem si ji vychutnávala.

"Nic," těžce jsem oddechovala. Najednou se mi nedostávalo dechu. "Prosím, pusť mě." Cítila jsem jak zaváhal, ale nakonec mě pustil a odstoupil ode mě. A v tu chvíli ve mně všechno začalo řvát nesouhlasem. Najednou jsem chtěla, aby mě znovu chytil. Chtěla jsem znovu cítit jeho tělo. Zahnala jsem ty myšlenky a šla na další hodinu.

Výjimečně jsem ani nešla na oběd. Jenny jsem se omluvila a řekla jí, že se necítím moc dobře a že jídlo by nemuselo být to pravý ořechový. Jenny přikývla a věnovala mi ještě jeden starostlivý pohled.

Pravý důvod proč jsem nechtěla jít na oběd byl Edward, samozřejmě. Pořád jsem netušila jak se k němu mám chovat. Pořád tady bylo tolik nevyřešených otázek. Místo toho jsem se sebrala a jela domů. Derekovu přítomnost jsem okázale ignorovala. Zdržela jsem se jen na dvě vteřiny a to když jsem házela tašku do svého pokoje.

Běžela jsem na louku a doufala, že tam konečně najdu odpovědi na své otázky. Lehla jsem si tak jako tolikrát, doprostřed louky, ruce si dala za hlavu a zadívala se na zamračené nebe. Přitom jsem přemýšlela.

Jak mám poznat, jestli Edwarda miluji? Když jsem zavřela oči, ihned mi vyskočila jeho tvář. Jeho vůni jsem ještě teď cítila a nedokázala se ji nabažit. Když jsem si znovu představila, že ho ta holka zve na rande, převalila se přese mě vlna vzteku a…žárlivosti. A co když souhlasil? Co když je s ní zrovna teď? Ta myšlenka ve mně vyvolala krom žárlivosti i bolest. Cítila jsem se odstrčená, cítila jsem se podvedená.

Pro jistotu jsem změnila tok svých myšlenek.

Edward je jiný než Derek. Derek je panovačný a naprosto sobecký. Nebere na mě ohledy. Edward je jeho pravým opakem. Je milý, laskavý, vždycky chce znát můj názor, nijak mě neutlačuje a byla jsem si jistá, že by mi nikdy neublížil.

I kdyby to byla pravda a já se do Edwarda zamilovala, vzniklo by spoustu komplikací. Především by tady byl Derek. Věděla jsem, že by můj vztah s Edwardem neschválil, že by mi ho dokonce zakázal. To by zřejmě vyprovokovala Edwarda a já bych mu musela vysvětlovat, jak moc se Dereka bojím a ještě spoustu dalších nepříjemných věcí. Derek by to nenechal jen tak, byla jsem si jistá, že by z toho vznikla rvačka a to jsem nemohla dopustit. Derek byl zabiják, byl naprosto smrtonosný - Edward by neměl šanci. A smrt Edwarda bych nepřežila.

Takže co jsem měla dělat? Měla jsem se od Edwarda držet dál, aby byl v bezpečí, přestože ho asi miluji? Jsem ale dost silná se od něj držet dál? Co jsem měla dělat? Jaké bylo správné rozhodnutí?

"Bello?" ozval se jeho hlas. Trhla jsem sebou a podívala se směrem odkud jeho hlas vychází. Stál na kraji louky a nejistě si mě měřil. Nakonec se odhodlal a pomalým krokem se vydal ke mně. Vypadalo to jako by se bál, že mu uteču, což jsem neměla v plánu. Sedla jsem si a usmála se na něj.

"Ahoj," pozdravila jsem ho.

"Ahoj," oplatil mi zatímco si sedal. Dost daleko aby mi to vadilo. Odhodlaně se nadechl.

"Co se děje Bello? Udělal jsem něco špatně?" Překvapila mě naléhavost jeho hlasu.

"Bože, ne! Tohle nebylo kvůli tobě. Potřebovala jsem jenom přemýšlet," snažila jsem se ho uklidnit.

"Proč sis sedala k tomu klukovi?" zeptal se a jeho hlas nabral nepatrný podtón zuřivosti.

"Jak jsem řekla, potřebovala jsem přemýšlet?"

"Nemohla jsi přemýšlet vedle mě?" do jeho hlasu se vkrádalo čím dál tím větší zuřivost. Chtěla jsem mu odseknout, že ne, nemohla, ale rozmyslela jsem si to. Nechtěla jsem ho dráždit.Místo toho jsem se omluvila.

"Promiň, nechtěla jsem ti ublížit." Začal se třít kořen nosu, zřejmě aby se uklidnil.

"To já bych se měl omluvit. Nechtěl jsem na tebe takhle vyjet…" Ano, opravdu jiný než Derek. Ten by se mi nikdy neomluvil, i kdybych měla pravdu.

"Jaký bylo rande?"zeptala jsem se a snažila se o lhostejný tón. Nejsem si jistá, jestli se mi to podařilo. Překvapeně se po mě podíval.

"Rande?" opakoval nechápavě. Pak jako by si vzpomněl, jeho výraz se rozjasnil, což se mi nelíbilo. Znamenalo to, že se rande vydařilo?
"Žárlíš?"

"Ne," odpověděla jsem okamžitě a odvrátila od něj hlavu. Slyšela jsem jak se ke mně přisunul. Lehce mi prsty přejel po ruce, od loktu až k zápěstí a zase zpátky. Vyvolal tím nesnesitelný oheň.

"Nikam jsem s ní nešel - odmítl jsem ji," řekl něžným hlasem, který mi zamotal hlavu. Ze srdce mi spadl obrovský kámen. Nikam s ní nešel, odmítl ji. Nedokázala jsem se ubránit úlevnýmu úsměvu.

Najednou jsem ucítila, jak vzal můj obličej do rukou a otočil ho k sobě. Přestala jsem dýchat. Střetla jsem se s jeho zlatýma očima a spatřila v nich veliký cit. Láska, kterou jsem tam viděla, jako by z nich přímo sálala. A byla to zrovna tahle chvíle, kdy jsem si definitivně přiznala, že tohle andělské stvoření miluji. Miluji ho víc než kohokoliv na světě, udělala bych pro něj první poslední. Jak jsem si toho mohla nevšimnout?!

Pomalu se ke mně nahnul, naše rty byly jenom pár centimetrů od sebe, když se najednou odtáhl. Šokovaně jsem zatřepotala víčky a snažila se vzpamatovat. Edward se ke mně otočil bokem, oči zavřené a hlavu skleslou.

"Promiň, nevím co mě to popadlo," zamumlal a prohrábl si rukou vlasy. Ucítila jsem ještě silnější touhu ho políbit. Nemohla jsem to nechat jen tak. Pokud se bojí, musím udělat já první krok. Pro mě tak netypické. Kromě toho jsem nevěděla co dělat. Derek mě líbal jen málokdy, nikdy nedbal na to, abych se naučila dobře líbat. Prostě mě políbil jak se mu zachtělo a pak se ode mě odtrhl. Většinou ani nechtěl ode mě nějakou odezvu.

Tohle bylo jiné, ale nedokázala jsem se toho vzdát. Chtěla jsem ho políbit, měla jsem pocit, že pokud to neudělám, rozletím se na tisíce malých kousíčků. Musela jsem ho políbit, potřebovala jsem cítit jeho rty na svých. Byla to nesnesitelná touha, které jsem nebyla schopná se bránit. Doufala jsem jenom, že mě v tom Edward nenechá a že pomůže i příroda.

Přisunula jsem se k němu blíž.

"Edwarde," zašeptala jsem jeho jméno a lehce se dotkla jeho ramene. Pomalu se na mě otočil, ve tváři utrápený výraz, který se snažil skrýt. Bezúspěšně.

Tentokrát jsem to byla já kdo uvěznil jeho obličej v rukou. Dřív než mohl něco říct nebo jsem si to mohla rozmyslet jsem přitiskla své rty na jeho. Naprosto jsem nepředvídala jeho reakci. Cítila jsem jak zalapal po dechu, hned na to mi zabořil ruku do vlasů a přitáhl si mě blíž k sobě. Cítila jsem jak se jeho rty začaly pohybovat oproti mým. Tentokrát jsem to byla já kdo překvapením vydechl.

Bylo to tak jiné než když jsem se líbala s Derekem. Tohle mi přišlo příliš důvěrné, ale možná proto se mi to líbilo a nedokázala se toho nabažit. Celou dobu jsem lapala po dechu, přestože jsem ho nepotřebovala. Téměř jsem nestíhala Edwardovýmu úzkostným tempu. Jako by se bál, že se každou chvíli odtáhnu a proto si tu chvíli musí co nejvíc užít. Trochu se ode mě odtáhl a naše oči se střetli. Ještě jednou se na krátko dotkly jeho rty mých, ještě jednou a ještě jednou než se s konečnou platností ode mě odtáhl.

Oba dva jsme těžce oddechovali a ani jeden nevěděl co říct.
Vyjeveně jsme na sebe zírali a stále nedokázali uklidnit svůj rozbouřený dech. Měla jsem pocit, že hořím po celém těle už jenom kvůli tomu, že se na mě dívá. Bála jsem se, že ty plameny neuhasím, že budu hořet věčně. Ani bych se tomu nedivila.

Nikdy bych neřekla, že ve mně může Edward vyvolat takovou reakci. Bylo to jako by se probudili všechny mě neznámé emoce a začali se mnou hrát nějakou hru, jejíž pravidla jsem neznala. Všechny ty emoce byli tak nové, tak neznámé…

"Já…" začal Edward nejistě a pak vydechl, "páni…" A já věděla, že to cítí stejně jako já.

"Já - " začala jsem, ale byla jsem přerušena Edwardovou zvednutou rukou.

"Já vím, byla to chyba, mrzí tě to a už se to nestane," dopověděl za mě. Několikrát jsem zamrkala a pak se mi ve tváři usídlil pobavený úsměv. Jistě teď trpí, že mi nemůže číst myšlenky.

"To jsem nechtěla říct…" poznamenala jsem a snažil se neusmát.

"Ne?" poškrábal se zmateně a trochu rozpačitě na hlavě. "A co si chtěla říct?"

"Chtěla jsem říct, že to bylo moc pěkné," odolávala jsem touze rozpačitě uhnout očima. Místo toho jsem na něj upírala svůj pohled a čekala na jeho reakci. Jemu zdá se nevadilo dívat se mi zpříma do očí.

"Opravdu?" zeptal se trochu samolibě a usmál se.

Ušklíbla jsem se. "Mám ti zatleskat?" Usmál se.

"Já jenom, že je to pro mě tak nové, nikdy bych nevěřil, že k tomu dojde. Nevydávala jsi žádné signály, které by mi daly byť jen naději, že by jsi o mě měla zájem. Byl jsem z toho zoufalí…" Tentokrát jsem hlavu sklopila.

"Ty jsi taky nevydával zrovna nějaké extra signály," ohradila jsem se a znovu se na něj podívala. Omluvně se pousmál.

"Ano, vlastně máš pravdu. Příliš jsem se bál odmítnutí…" Možná, že bych ho odmítla, zezačátku. Možná taky ne.

"Kdy přesně jsi, ehm…" odkašlala jsem si a nevěděla jak dál pokračovat. On mě ale pochopil.

"Nevím, kdy přesně to bylo. Možná už když jsem tě uviděl poprvé a nebo to šlo postupně a pomalu, kdo ví jak vzniká láska? Nikdo, jenom víme že tu je a že je krásná." S tím nešlo nesouhlasit. "A ty?"

"Když tě ta holka pozvala na rande," odpověděla jsem a znovu cítila zuřivost jak se dere na povrch. "Nechápala jsem co se to semnou děje, dokud mi to Alice nevysvětlila... Lhala jsem ti, víš… strašně jsem žárlila."

"Já vím," řekl sebejistě.

"Si myslíš, že víš všechno," ohradila jsem se.

"Nevím co přijde," řekl váhavě. Pak bylo chvíli ticho. Dívala jsem se na svá kolena a nevěděla co říct. Edward to vyřešil za mě.

S neskrývanou bolestí zavrtěl hlavou, čímž upoutal moji pozornost. "Ani nevíš, jak bylo vedle tebe těžké jenom sedět. Byla jsi tak blízko a přesto tak daleko. Stačilo jenom se trochu nahnout a prsty se dotknout tvé ruky - věděl jsem ale, že by si se odtáhla. Mučilo mě to.

I teď mě to trápí. Každý se tě může dotýkat. Emmett tě může vyhazovat nad hlavu, Jasper ti může cuchat vlasy, jenom já jsem se tě nemohl dotknout, protože kdybych to udělal, nezůstalo by to u nevinného doteku. Chtěl bych víc. I teď mám chuť tě znovu políbit…"

"Tak mě polib," řekla jsem mu a nahnula se k němu. Omámená ze všech slov co řekl.

Přišlo mi, že mám suchý rty, proto jsem si je jazykem navlhčila. Edward se usmál a přejel mi palcem po dolním rtu. Už jenom to mě donutilo se zachvět. Potom se sklonil a nečekaně mě políbil na krk. Bylo to jako by mi v tom místě vypukl požár. Čekala jsem, ne doufala, že mě políbí, ale on se odtáhl. V očích měl podivné uličnické ohníčky, které jsem tam nikdy dřív neviděla. Zamotalo mi to hlavu snad víc než ten polibek.

Rukou mi něžně zastrčil pramínek vlasů za ucho, byla jsem si jistá, že kdybych byla člověk, bušilo by mi srdce jako o závod. Teď jsem jenom zadržela dech, jako by mi to pomohlo se zbavit té zvláštní mlhy, která mě obalila. Mlha, která mi zabraňovala rozumně myslet.

Chytil mě za bradu a trochu se ke mně přiklonil. Chytila jsem ho za ruku, kterou mi držel bradu a stiskla ji, jak jsem se snažila udržet rovnováhu. Ještě víc se ke mně přiklonil - naše rty byly jen pár centimetrů od sebe. Začala jsem zrychleně dýchat, oči jsem měla přivřené. Cítila jsem jak znovu zaváhal a už jsem si myslela, že se znovu odtáhne.

"Znamená to tedy, že jsme se dali dohromady?" vydechl mi nejistě do tváře. Chvíli mi trvalo než jsem pochopila co mi říká a než jsem si vzpomněla jak se mluví.

"Samozřejmě… ano…" mumlala jsem poněkud nesouvisle. "Polib mě," zaprosila jsem, jak už jsem to nemohla vydržet. Jeho rty se přisály k mým ani ne vteřinu potom co jsem to vyslovila.

Celý svět se semnou začal točit. Jeho vůně byla všude kolem mě, měla jsem pocit že mnou i prochází. Líbali jsme se a já ho přitom hladila po tvářích - chtěla jsem si zapamatovat každý jeho rys. Edward mi zabořil ruku do vlasů a víc si mě k sobě přitáhl. Polibek to byl vášnivý a naléhavý, až jsem se bála že každou chvíli vybouchnu.

Láska, kterou jsem k němu cítila a která definitivně vyplavala na povrch mě ohromila, přímo šokovala. Nikdy bych nevěřila, že jsem schopná tak velikého citu. Bylo to tak nové a neúnosné. Měla jsem pocit, že bez něj už nikdy nebudu celá, jen poloviční. Nikdo odteď není důležitější než on. Udělám pro něj cokoliv, ochráním ho před Derekem i kdyby to mělo znamenat vzdát se kousku své moci. Kdyby se mu něco stalo - nepřežila bych to, umřela bych s ním, protože bolest z jeho ztráty by mě dovedla k šílenství a pomalu mě zabíjela. Potom bychom ale mohli být opět spolu. Navěky a možná i dýl.

Tušila jsem, že tady bude pár problémů. Hlavním z nich bude Derek. Teď víc než kdykoliv předtím jsem litovala, že existuje. Nemohla mě přeměnit nějaká hodná upírka, kterou bych mohla považovat za sestru? Ne, to jenom já mám takový neštěstí.

Edward se nikdy nesmí dovědět o tom jaký Derek je, rozzuřil by se a došel by si pro něj. Jakmile by ho však ovládal vztek, Derek by ho porazil a to jsem nemohla dovolit. Derek by ho totiž bez lítosti zabil. Zbývala tedy možnost od Dereka odejít, jenže to nebylo tak jednoduché. Derek by mě nenechal jen tak odejít. Vyvolala bych tím konflikt, který by Edward neignoroval a zase by to dopadlo jeho smrtí.

Co jsem teda měla dělat? Jak jsem se měla zachovat? Jaké je správné řešení?

Měla jsem pocit, že tohle bude ještě zajímavý….


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Demi_the_Cullen Demi_the_Cullen | Web | 27. května 2009 v 18:34 | Reagovat

diplom...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.