SONK - 3.kolo TADÝÝÝÝ

New systém obíhání SBének - ZDE!!


Pěknej trailer na eclipse zkomponovanej ze scén z Twilight
P.S. Má to pěkný písničky







Povídka- Karty osudu: 4 část

25. května 2009 v 15:21 | Marký |  Stmívání
Když jsem přijela domů, Derek tam nebyl. Trochu se mi tím ulevilo, ale ne zase tak moc. Už jsem byla více méně v pořádku, pomohlo mi že jsem se "vyplakala". Možná tomu napomohla i přítomnost Edwarda. Nebyla jsem na tu bolest sama a to pro mě bylo hodně důležitý.

Sedla jsem si na pohovku a zapnula si televizi. Měla jsem ještě spoustu času. S Jenny jsem se domluvila, že se sejdeme až na místě a jelikož jsem neměla v plánu se nějak výrazně fintit, měla jsem hodně času.

Televizi jsem stejně nakonec nevnímala, sloužila spíš jako zvuková kulisa. Místo toho jsem přemýšlela. Přemýšlela jsem tak nějak o všem. Nejvíc o svým životě, o tom jaký byl, jaký je a především kam se ubírá. To jsem měla v plánu tohle trpět po zbytek věčnosti? Zřejmě jsem neměla na vybranou, nenapadal mě totiž žádný způsob jak se z Derekovi moci vymanit.


V jednu chvíli bouchli dveře a do obýváku vešel Derek. Ztuhla jsem ale dál se dívala před sebe, kde byla televize a nedávala najevo, že vím o jeho přítomnosti. Předstírala jsem, že se dívám na televizi a Dereka ignorovala. Cítila jsem jak se pohovka zhoupla, když si na ni sednul. V tuhle chvíli bych se mohla přirovnat ke kusu kamení. Nebyla jsem schopná se pohnout a kdyby se o něco pokusil, nebránila bych se, tak jako vždy. On ale jenom seděl a zdálo se, že se dívá na televizi.

Nedokázala jsem tam sedět dlouhou dobu, vzpomínky na včerejšek byly ještě příliš živé. Zvedla jsem se a chtěla jít k sobě do pokoje.

"Kam jdeš?" ozval se panovačný hlas Dereka. Pomalu jsem se otočila a doufala, že se neklepu strachy.

"Jdu se připravit do tanečních, Jenny mě donutila abych tam šla," řekla jsem a hlas se mi třásl. Nic neřekl, jenom otočil hlavu zpátky k televizi a tím mi dal nevyslovený souhlas. Oddechla jsem si. Nevěděla jsem co bych dělala, kdyby mi to zakázal. Zřejmě bych prostě zůstala doma - neměla bych jinou možnost.

Co nejrychleji jsem šla do svého pokoje, aby se nestalo že si to rozmyslí. Když jsem se koukla na hodiny, zjistila jsem že mám akorát čas na to abych se stihla připravit.

Nejdřív jsem se rozhodla, že se namaluju. Líčidla jsem používala co nejméně, jenom při nějakých takových akcí. Neměla jsem je ráda.

Nalíčila jsem se jenom slabě, nevýrazné oční stíny, řasy jsem zvýraznila černou řasenkou a tváře trochou růží. Potom jsem se vrhla na vlasy. Nevěděla jsem co s nimi. Neměla jsem náladu na nějaké složité vyčesávání, kromě toho jsem našla na Miss, nemusím vypadat jako královna krásy. Jenže na druhou stranu jsem měla ještě trochu času, proto jsem vytáhla krepovačku, díky níž jsem si vlasy zvlnila, tak abych přece jenom k něčemu vypadala.

Potom jsem se vydala ke skříni, kde jsem měla na ramínku pověšené šaty. Sundala jsem je a oblékla se. V zrcadle jsem ještě do upravila nějaké ty maličkosti. Byla jsem se sebou celkem spokojená, vypadala jsem slušně.

Na sobě jsem měla šaty, které mi vnutila Alice. Hádala jsem se s ní, že je nechci, ale s odstupem času jsem jí musela dát za pravdu. Slušely mi. S mými hnědými vlasy a bledou pokožkou to dělalo dobrý kontrast.

Šaty byly modré na úzkých ramínkách. Ve předu u jedné nohy, měly rozparek, takže mi celá noha koukala ven. To mi přišlo trochu odvážný, což byl důvod proč jsem je nechtěla, ale už s tím nic neudělám. Na nohou jsem měla bílé boty s podpatkem.

S pocitem, že lepší už to nebude jsem se otočila a šla dolů do obýváku. Derek stále zíral na televizi, ale vypadalo to že ji stejně jako já před tím, nevnímá.

"Tak já už jdu," oznámila jsem mu pro jistotu. Jenom mávl rukou, ať si dělám co chci a ani neodtrhl pohled od televize. Zamračila jsem se na něj, ale nic neřekla. Mohl se aspoň otočit a podívat se na mě. To by mu udělalo hodně, kdyby mi věnoval jedno hezký slovo a řekl mi, že mi to sluší?

Nabručeně jsem se otočila a vypochodovala ven. Cestou do kulturního domu, kde se mělo taneční konat jsem však vystřízlivěla. Co mi bylo potom, abych se Derekovi líbila!? Vůbec mi na něm nezáleželo.

Kulturní dům nebyla veliká budova. Byla to vlastně jenom jedna veliká místnost, když nepočítám chodbu, záchody a místo kde se herci převlíkají, když je tady nějaké vystoupení. Ani pódium nebylo veliký, proto se na něm netančilo. Židle byli odklizené a tak zbylo na tančení spoustu místa. Co se ale muselo přiznat, byl balkón, který byl v druhém patře. Ten byl opravdu pěkný, nebyl veliký, ale přesto to byla nejhezčí věc tady.

Když jsem přišla dovnitř, zábava už byla v plném proudu. Téměř všichni tančili a ten kdo ne, stál u stěny a povídal si s někým dalším nebo jenom pozoroval tančící páry. V jednu chvíli jsem zahlédla Jenny, tančila s Paulem a vypadala šťastně. Pro sebe jsem se usmála a šla si stoupnout ke stěně. Každý kdo si mě všimnul na mě zíral. Někdo dokonce s otevřenou pusou. Nervózně jsem se ošila a schovala se do koutu, co nejdál od ostatních. Měla jsem v plánu tam zůstat po zbytek večera. Jenom jsem doufala, že mě nikdo nevyzve k tanci, to bych nepřežila.

Opírala jsem se o sloup, který podpíral balkón, který jsme měli nad hlavou a zírala na taneční páry přede mnou. Téměř všechny dívky vypadaly šťastně, nervózně se smály na kluky s kterými tančily a tváře jim jenom hořely. Nějaké studem, jiné nervozitou. Dokonce i kluci byli v některých situacích nervózní a to tak že pošlapali své partnerce nohy. V takových chvílích jsem se musela usmát.

Uslyšela jsem překvapený a ohromený šepot některých lidí. Vykoukla jsem ze sloupu, jelikož jsem neviděla na vstupní dveře a strnula hrůzou, když jsem je uviděla.

Stáli tam všichni Cullenovic děti. Alice s Rosalie svým vzhledem připomínaly opravdové bohyně, kluci vypadali ve smokingu o nic míň krásně a ještě k tomu děsivě. Byli obrazem dokonalosti. Nejvíc jsem však zírala na Edwarda. Mohla jsem na něm oči nechat. Ve smokingu vypadal naprosto úchvatně. Musela jsem se přiznat, že na něj doopravdy zírám.

Všichni kromě Edwarda se vydali na pódium a začali tančit. Když začali tančit, všichni ustoupili, jak byli ohromení jejich krásou. Jenom díky učitelům, kteří dnes tanec vyučovali se dali ostatní do pohybu, jinak by na ně asi dál zírali.

Zatím Edward pátral v davu, jako by někoho hledal. V jednu chvíli jeho oči přelítli přese mě. Rychle jsem uskočila do stínu sloupu. Nevěděla jsem co mám teď dělat. Měla bych utéct? Ale proč, nic jsem neudělala! Tak proč jsem byla najednou z jeho přítomnosti nervózní?

"Ahoj," ozval se jeho hlas. Nadskočila jsem, protože přišel ze zadu a já byla tak zabraná do svých chmurných myšlenek, že jsem ho neslyšela.

"Ahoj," vyjekla jsem.

"Ty se přede mnou schováváš?" zeptal se a andělsky se na mě usmál.

"Měla bych?" odpověděla jsem mu otázkou. Káravě se na mě podíval, ale nepřestával se usmívat.

"Vypadáš nádherně," řekl a přitom klouzal očima po mém těle. Nechápala jsem proč, ale po zádech mi přeběhl mráz a byla jsem si jistá, že kdybych byla člověk, byla bych rudá jako rak. Potěšilo mě, že se mu líbím, nevěděla jsem proč mě to těší, ale bylo to tak.

"Taky ti to sluší," zamumlala jsem nesměle. Nikdy jsem v tomhle nebyla dobrá, doufala jsem že jsem Edwarda neurazila. To co jsem řekla bylo tak chabé, nedalo se to srovnávat se skutečností. Chvíli bylo ticho, abych ho rozehnala řekla jsem:

"Aspoň teď chápu tu tvoji narážku." Ještě víc se usmál. Musel vědět, že sem jdu, proto mi řekl že se uvidíme dřív.

"Chtěl jsem sem jít."

"Proč?" zeptala jsem se podezřívavě. Pokrčil rameny.

"Prostě jsem chtěl," odpověděl. Usoudila jsem, že pravý důvod z něj nevymáčknu, tak jsem už dál nenaléhala.

"A ostatní z tvé rodiny?" vyptávala jsem se dál a podívala se za jeho rameno, kde se ladně otáčeli jeho sourozenci.

"Ostatní? Jsou tady jako moje stráž," řekl beze stopy humoru a přes obličej mu přelítla nějaká emoce, kterou jsem nedokázala zachytit. Trvalo mi jenom chvíli než jsem to pochopila. Cullenovi se mě evidentně báli a jelikož věděli, že tady budu, nechtěli pustit Edwarda samotného.

"Kromě toho, Rosalie si nikdy nenechá ujít žádnou příležitost předvést svou krásu." Tomu jsem byla ochotná věřit. Měla na sobě červené velmi vyzývavé oblečení. Téměř celá záda měla odkrytá a stejně jako mě i ji vykukovala jedna noha. Jediný rozdíl byl v tom, že ona vypadala mnohem lépe.

"Hm," zabrblala jsem v odpověď. Edward se chtěl na něco zeptat, když někdo vykřikl mé jméno. Oba jsme se otočili směrem, odkud zazněl a uviděli Jenny s Paulem jak se k nám ženou.

Jenny vypadala úchvatně. Měla na sobě jednoduché zelenkavé šaty bez ramínek, které ji sahaly po kolena. Konec šatů byl z volánků.

Paul byl o hlavu větší než Jenny a já. Měl hnědé nakrátko střižené vlasy, hnědé oči a nevýrazné rty. Bylo těžké říct, že mu to ve smokingu sluší, když vedle mě stál Edward. Paul se usmíval stejně jako Jenny, jakmile však uviděl Edwarda, úsměv mu z tváře zmizel. Nehezky se na něj zamračil a Edward mu oplatil ještě zlostnějším zamračením. Nechápala jsem co to má být.

"Bello!" vykřikla znovu rozjařeně Jenny a vrhla se ke mně aby mě objala. Trochu jsem sebou cukla, jak mě udeřila do nosu její vůně, ale v klidu jsem ji obětí oplatila.

"Sluší ti to," řekla jsem ji, když se ode mě odtáhla.

"Na tebe ale nemám," postěžovala si.

"Nemluv hlouposti," řekla jsem a zavrtěla nesouhlasně hlavou.

"Viděla ses v zrcadle?" zeptala se nechápavě Jenny.

"Jo, proč?" zeptala jsem se stejně nechápavě. Jenny jenom protočila oči a nic neřekla. Všimla jsem si jak se po mě Paul kouká a vůbec se mi ten pohled nelíbil.

"No, my zase půjdeme," řekla nervózně Jenny po chvíli ticha. Edwardova přítomnost jako by ji rozptylovala a znervózňovala. Paula musela téměř odtáhnout, pořád na mě zíral a já měla celou dobu pocit, jako by viděl skrz oblečení. Jakmile byl pryč, uvolnila jsem svůj ztuhlý postoj. Užívala jsem si chvilkového klidu, ale ne na dlouho.

Aniž bych věděla jak, přiřítila se k nám Alice na tváři úsměv.

"Ahoj," zašvitořila. Vrátila jsem ji trochu nejistý pozdrav. Okamžitě si mě začala nějak podezřívavě měřit.

"Co je?" zeptala jsem se a nervózně si zastrčila pramínek vlasů za ucho.

"Vypadáš hrozně," řekla upřímně.

"Dík," řekla jsem šokovaně a vykulila oči.

"Neposlouchej ji, vypadáš skvěle," řekl Edward a vrhl na svoji sestru výhružný pohled. Pochopila jsem to tak, že nechce ranit moje city. To opravdu vypadám, tak špatně?

"No dobře no, nevypadáš špatně, ale mohlo to být lepší," vysoukala ze sebe Alice, potom se otočila a odkráčela za svým druhým bratrem. Vyjeveně jsem za ní zírala. Jakmile jsem se sebrala, kriticky jsem si změřila své šaty.

"To opravdu vypadám tak hrozně?" vyklouzlo mi. Nechtěla jsem říct nahlas své myšlenky, ale stalo se.

"Samozřejmě, že ne. Alice je náročná, byla by spokojená jenom v tom případě, že by tě nalíčila, učesala a oblékla sama." Tím mě trochu uklidnil.

Edward se odlepil od sloupu o který se doteď opíral. Musela jsem k němu vzhlížet, jak se nade mnou najednou tyčil.

"Zatančíš si semnou?" zeptal se a nabídl mi ruku. V jeho hlase jsem uslyšela nejistý podtón. Zaváhala jsem.

"Nevím, jestli je to dobrý nápad," přiznala jsem popravdě i když mě jeho nabídka lákala.

"Proč ne?" zeptal se zmateně. Chvíli jsem přemýšlela co všechno mu můžu říct. Nakonec jsem se rozhodla pro pravdu. Tímhle nic neprozradím.

"Neznáš mě, jako člověka. Kdyby ano, pochopil bys. Dokázala jsem zakopnout i na rovném povrchu," řekla jsem deprimovaně. Nesnášela jsem svoji lidskou nešikovnost.

"Ty už ale nejsi člověk," namítl. Samozřejmě měl pravdu, jenže jsem to v sobě měla hluboce zakořeněné. Má matka byla společenský typ a tahala mě na různé snobské akce, kde se samozřejmě tančilo. Nesnášela jsem to. Sice jsem uměla tančit, ale neobešlo se to bez nehod. Buď jsem několikrát zakopla o šaty nebo o něco jiného. Nebo jsem svému tanečníkovi pošlapala nohy. Byla jsem strašný nešika.

"Záleží na tom, kdo tě vede a kromě toho už nejsi tak nešikovná," nedal se odbít Edward. Měla jsem ale pocit, že věří že ho doopravdy odmítnu. Nakonec jsem se ale rozhodla, že to zkusím. Edwarda nezabiju tím, že mu pošlapu nohy. Kromě toho jsem mu z nějakého neznámého důvodu, chtěla udělat radost.

"Dobře, ale nezlob se když ti zničím boty," varovala jsem ho a vložila ruku do té jeho. Usmál se.

"Myslím, že to risknu."

Edward mě zavedl doprostřed parketu, kde jsem zaujali správné postavení a potom se roztančili. Cítila jsem se trochu nesvá, když mi byl tak nablízku. A ještě víc jsem byla nervózní z pohledu jeho sourozenců. Zatímco Emmett se na mě šklebil, Rosalie na mě čas od času vrhla rozzuřený pohled. Alice na mě z nějakého podivného důvodu mrkla, jediný Jasper se choval normálně.

Tančit s Edwardem nakonec nebylo tak hrozný jak jsem se bála. Tančil s jistotou, nedělal chyby a ani jednou jsem mu nešlápla na nohu. Ještě jsme si stačili povídat. Nebyli jsme unavení, ale čas od času jsme šli z parketu, aby to nebylo tak nápadný a přitom si stále povídali.

Několikrát vrhl rozzuřený pohled na Paula a já nechápala proč, ale nechtěla jsem se ho vyptávat.

Zůstali jsem až do úplného konce, kdy už všichni odcházeli domů. Edward mě šel jako správný gentleman doprovodit k autu. Tam jsme se zastavili a ještě chvíli si povídali. Nějakou dobu bylo ticho. Edward zíral na zamračené nebe a já koukala do jeho obličeje a obdivovala jeho krásu. Když jsem se přitom přistihla, odvrátila jsem od něj hlavu a v duchu si nadávala.

"Hodně ti na Jenny záleží, že?" konstatoval Edward, aniž by odtrhl pohled od nebe. Překvapeně jsem se na něj podívala.

"Je to má jediná přítelkyně," řekla jsem mu. "Ano, záleží mi na ni. Proč?" Chvíli to vypadalo, že mi neodpoví. Nakonec však odtrhl pohled od nebe a podíval se na mě.

"Neměl bych se do toho plést, ale ten její přítel, Paul, nemyslí to s ní tak vážně jak si namlouvá." Zamračila jsem se.

"Co tím chceš říct?" zeptala jsem se a podezřívavě přivřela oči.

"Tím chci říct, že ji dneska na taneční pozval jenom kvůli tobě. Věděl, že když se bude držet u ní, zavede ho do tvé blízkosti." Překvapeně jsem vykulila oči. Nechtělo se mi tomu věřit, ale dávalo to smysl. Vysvětlovalo by to ty jeho nepříjemné pohledy. Tohle Jenny zraní, věděla jsem to.

"Jak to všechno víš?" zeptala jsem se stále podezřívavě. Odvrátil ode mě hlavu.

"Prostě to vím, neptej se jak," řekl hrubším hlasem. Stiskla jsem rty, ale neprotestovala. Už dávno jsem se naučila muže poslouchat.

Překvapeně se na mě podíval, jako by čekal odpor. Rozhodla jsem se, že mu nedám možnost uplatnit svoji mužskou převahu. Chvíli jsem mlčeli, nevěděla jsem co dál říct a Edward to taky nevěděl. Vlastně to vypadalo, že je duchem jinde. Po nějaké době mi to však začínalo být nepříjemný.

"No," přerušila jsem trapné ticho, "uvidíme se ve škole."

"Jo, tam se uvidíme," řekl pořád zamyšleně. Nakonec se usmál a otevřel mi dveře od auta. Nasedla jsem a on je za mnou zavřel. Nastartovala jsem a rozjela se pryč. Celou cestu domů jsem přemýšlela. Přemýšlela o svém životě, o dnešku, o Jenny a Paulovi, o Derekovi i o Edwardovi. Měla jsem toho tolik na promyšlení…
Od doby, kdy jsem byla na taneční utekl už půl roku. Všechen čas mi utíkal až překvapivě rychle. Snaha vyhýbat se Edwardovi už dávno padla. Místo toho bylo všechno naopak. Já a Edward jsme byli téměř nerozluční, alespoň to tak bylo, když nebyl Derek doma, stali se z nás velmi dobří přátelé. Všechen volný čas jsme trávili spolu. Ve škole mi teď nedělala společnost pouze Jenny, ale i Edward. Jenny byla ze začátku velmi rozpačitá. Často po Edwardovi pokukovala a v obličeji měla napsané, jak moc se ji Edward líbí. Často mě to štvalo, ale nic jsem na to neřekla.

Hned po tanečních jsem Jenny řekla, že je Paul bídák, který ji nemá rád a že by si na něj měla dát pozor, ne-li se s ním rozejít. Jenny se samozřejmě naštvala a pohádaly jsme se. Byla to zatím naše největší hádka.

Přesto jsem v ní zanechala červíka pochybností a rozhodla se si to ověřit. Jak mi později vyprávěla, pozvala Paula na diskotéku, který souhlasil, když ale zjistil že tam nebudu, naštval se a rande zrušil. Od té doby ho Jenny ignorovala a se mnou se usmířila.

S Derekem to bylo obzvlášť těžké. Najednou jsem s ním nedokázala vydržet v jednom pokoji - to jsem sice nedokázala ani předtím, ale teď jsem si to uvědomovala tak nějak mnohem víc. Často jsem se přistihla, jak jeho chování srovnávám s chováním Edwarda, jak ho s ním posuzuju a odsuzuju.

Než jel Derek na další loveckou výpravu, stačil vykonat svůj obvyklí rituál ještě jednou. Další den jsem byla naprosto mimo, ale nebylo to tak hrozné jako předtím. Možná to bylo díky Edwardovi, který se mě snažil rozveselit, byl se mnou a hlavně se nevyptával.

Trávili jsme spolu tolik času, že vždycky dokázal poznat, kdy si Derek prosadil svou - další den jsem byla vždycky naprosto mimo a nebylo možný se mnou cokoliv podnikat. Nevěděl sice co se děje, ale tušil že to není nic hezkého a vždy stál při mně, za což jsem mu byla nesmírně vděčná.

Většinou jsme byli na louce a jenom si povídali, dívali se na hvězdy a dělali další zajímavé věci. Čas mi utíkal rychle a jak mi Edward řekl - i jemu utíkal rychleji než kdykoliv předtím. Bylo mi s Edwardem dobře, nebyl jako ostatní, byl něčím výjimeční a teď jsem nemyslela jenom jeho krásu, ale i jeho povahu. Měl spoustu zajímavých názorů, s některými jsem sice nesouhlasila, ale respektovala je.

Přesto byli chvíle, kdy jsme byli na rozpacích, kdy jsme nevěděli co říct a co dělat. Takové okamžiky byli většinou kvůli mně. Chvílemi jsem se Edwarda prostě bála. Byl to zakořeněný zvyk - strach ze silnějšího predátora, strach z mužů. Často jsem se bála říct svůj názor a i když mě Edward přesvědčoval ať ho řeknu, nechala jsem si ho pro sebe. Když už jsem byla tak oprásklá a dovolila si s ním nesouhlasit, často jsem z hádky vycouvala, aniž bychom to dořešili. Raději jsem uznala, že má pravdu. Edward to nemohl pochopit a pořád se na to vyptával, ale co jsem mu měla říct? Promiň Edwarde, ale já se tě prostě bojím, bojím se že mi ublížíš… Uměla jsem si živě představit, jak by na to reagoval…

Nikdy jsem o sobě nemluvila, zatímco Edward mi o sobě řekl všechno i o své rodině, kupodivu. Věřil mi a chtěl, abych mu věřila taky. Já jsem mu věřila…v mezích… nedokázala jsem prostě překonat svůj strach. Derek mě vždy srazil k zemi a Edwardova snaha, tak byla zbytečná.

Edward mi vyprávěl svůj příběh, od lidství až do dneška. Potom mi řekl životní příběh každého člena jeho rodiny. Byl to ten nejnapínavější den a noc v mém životě.

Prozradil mi, že umí číst myšlenky, což mě doopravdy vykolejilo, že jsem na něj dokázala nějakou dobu jen zírat s otevřenou pusou. Svěřil se mi, že mě ale číst myšlenky nemůže a že ho to nehorázně štve. Tehdy jsem se pro sebe jenom usmála, samozřejmě, že mi nemůže číst myšlenky, to bylo nemožné.

Dále mi řekl, že Jasper dokáže ovládat emoce a Alice vidí budoucnost. Vysvětlil mi, že proto na mě byla ze začátku Alice tak naštvaná. Kdykoliv byla v mé přítomnosti nebo kdokoliv jiný z její rodiny - jeho budoucnost zmizela a ona nic neviděla. Byla na mě kvůli tomu naštvaná a nějakou dobu trvalo než se s tím smířila. Ale to nebyl jediný důvod proč na mě byla naštvaná.

"Alice jenom znervózňuje, že nevidí mou budoucnost. Teď nemám na mysli, že nevidí co se teď tady děje, ale to že nevidí mou vzdálenou budoucnost. Znervózňuje ji to, myslí si, že nic nevidí proto, že zemřu, že prostě žádnou budoucnost mít nebudu."

Nedokázala jsem mu na to odpovědět, věděla jsem jenom, že bych nedokázala nečině přihlížet, kdyby se mu něco mělo stát.

Hned další den co mi řekl vše o své rodině, přišel s nečekaným pozváním.

Seděli jsme na louce, přišli jsme asi před pěti minutami, když Edward řekl:

"Nechtěla by jsi jít k nám?" Chvíli jsem na něj jenom zírala, jestli to myslí vážně.

,Nesmíš, nesmí, nesmíš!´ řval na mě rozum.

,Ale vždyť se to nedozví!´ přesvědčovala mě úplně jiná strana mého já.

"Opravdu si nemyslím, že je to dobrý nápad…" řekla jsem váhavě.

"Ale no tak, nikdo tě neukousne. Známe se dost dlouhou dobu, kromě toho je to jenom návštěva. Se všemi z mé rodiny vycházíš dobře a nikomu to nebude vadit…" přesvědčoval mě.

Měl pravdu. Vycházela jsem se všemi členy rodiny, až na jednoho - Rosalie. Rosalie mě buď přehlížela nebo na mě vrhala vzteklé pohledy. Na rozdíl od Alice, která se ke mně začala chovat až příliš přátelsky. Ze začátku to sice šlo ztuha, ale teď jsme byly nejlepší přítelkyně a to i přesto, že jsem kamarádila s Jenny mnohem déle než s Alice. Alice prostě byla upírka a proto jsem s ní mohla mluvit o věcech o kterých s Jenny ne. Celkově jsme k sobě měly blíž.

Jasper a Emmett byli v hodně ohledech rozdílní. Emmett se pořád smál, zatímco Jasper byl po většinu času vážný - rozhodně ve škole. Emmett byl takový bavič rodiny, dováděl ji k šílenství a to i mě, přestože jsem do jeho rodiny nepatřila. Přesto i Jasperem jsem skvěle vycházela. Měli jsme pár věcí společních.

S Esme a Carlislem jsem se často nevídala a proto jsem je moc neznala. Bylo mi to líto, protože mi oba přišli už od pohledu sympatičtí.

"Tak?" čekal Edward stále na odpověď. Pořád jsem váhala, přišlo mi to nějaký podezřelí. Rychle vyskočil na nohy a napřáhl ke mně svoji ruku.

"Neboj, ochráním tě před vším co by se ti mohlo stát." Dívala jsem se mu do jeho zlatých očí a přála si aby to byla pravda, aby mě mohl ochraňovat, chtěla jsem aby to tak bylo, ale nešlo to.

Přesto jsem mu nabídla svoji ruku a i své srdce, přestože jsem to tehdy ještě nevěděla.



Dům Cullenových byl nádherný. Byl dál od ostatních domů, na druhém konci od mého domu. Dům byl elegantní a snad sto let starý. Byl natřený bílou barvou a měl dvě poschodí. Ihned jsem si ho zamilovala. Vevnitř to bylo snad ještě hezčí. Všechno vypadalo tak světle, nadýchaně. Dokonce víc než u nás.

Edward mě provedl každou místností. Nejdéle jsme se zdrželi v jeho pokoji. Nejvíc se mi líbila jeho hifi věž a zásoba cédéček. Dokázala jsem tam najít spoustu hudby ze své doby, ale i mnohem staršího datu. Jedna ze společných věcí byla hudba, měli jsme velmi podobný vkus.

Nějakou dobu jsme si tedy hráli s hudbou. Pouštěla jsem hudbu, kterou jsem neznala a komentovala ji, čímž jsem často dohonila Edwarda k velmi hlasitému výbuchu smíchu. Moje názory byli prostě otřepané, ale dokud se jimi bude bavit, bude to v pořádku.

Vyrušila nás až Alice a zbytek rodiny, která se vrátila bůhví odkud. Rosalie okamžitě zaplula do svého pokoje, zatímco Emmett se ke mně přiřítil a několikrát mě vyhodil do vzduchu a pokračovalo by to ještě hodně dlouho, kdyby ho Carlisle neokřikl. Nikomu kromě Rosalie moje přítomnost zřejmě nevadila.

Strávit odpoledne a večer s Cullenovými byl jeden z nejhezčích zážitků v mým životě a že jich moc nebylo…

Ve vzduchu jsem však cítila změnu a nedokázala jsem se rozhodnout jestli je to dobře nebo špatně.



Připravovala jsem se do školy a přitom si potichu zpívala písničku, která mi po včerejšku stráveného u Edwarda v pokoji, uvízla v paměti. Scházela jsem dolů, když mi padl zrak na noviny, které byli pohozené před domem. Měla jsem ještě nějaký ten čas. Proto jsem je vzala do ruky a sedla si na schody před dveře.

Hned první stránka mě dokázala vyšokovat.

Sériový vrah nebo jen spousta nešťastných náhod?

Seattle poslední dobou řeší závažné problémy. Je docela možné, že se po městě prochází sériový vrah. Bylo nalezeno deset mrtvých žen. Jenom za poslední dva dny byly nalezeny dvě těla mladých žen. Každá žena byla jiného věku, vypadala úplně jinak a neměla spolu zhola nic společného. Proto se ptám, je to jen nešťastná náhoda nebo kriminalistům něco uniká?
Každá z žen prý neměla v těle kapičku krve, až na pár pohmožděnin, měly všechny nepatrnou ránu na krku. Je velice pravděpodobné, že…"

Dál už jsem nečetla. Vztekle jsem srolovala noviny do kuličky a šla ji vyhodit do popelnice. Vztekle jsem do popelnice kopla. Podařilo se mi ji shodit a vysypat celý její obsah.

Zatracený Derek! Co si o sobě myslí?! Dáváme si takovou práci s tím, abychom zůstali neodhalení a on teď udělá takovou blbost, že loví na jednom a tom stejném místě!

To po nás chce poštvat Volturiovy? Zbláznil se?


Nasedla jsem do auta a celou cestu do školy si pro sebe naštvaně mumlala všechny nadávky, které jsem znala. Cestou se mi podařilo vychladnout, až jsem zase nahodila tu svoji lhostejnost. Ať si dělá Derek co chce, je mi to fuk…

Do třídy jsem šla jenom s Jenny, Edward ani zbytek rodiny tady ještě nebyl a mě se nechtělo čekat. Stejně se uvidíme druhou hodinu.

Hodina utekla příšerně pomalu, ale utekla. Nemohla jsem se dočkat další hodiny, téměř jsem skákala štěstím, když zazvonilo.

Sedla jsem si na obvyklé místo a pohledem zírala ke dveřím, až vejde Edward.

Nečekala jsem dlouho, ale moje nadšenost byla ihned zchlazená. Edward byl na první pohled naštvaný a z něčeho rozhozený. V ruce žmoulal nějaký kus papíru. Noviny, jak mi došlo. Hned jsem věděla co bude následovat.

Okamžitě jak si sedl, hodil je přede mě.

"Četla jsi je už?" zeptal se. Bylo vidět, že je opravdu značně rozrušený.

"Jo," řekla jsem krátce. Překvapeně se po mě podíval.

"Takže víš o těch vraždách. Může za to Derek?" Neodpověděla jsem, ale nemusela jsem. Edward si to vyložil sám.

"Je to docela blízko nás, mohlo by nás to ohrozit."

"Derek neloví dlouho na jednom místě a jezdí daleko," zmohla jsem se na chabou obranu. Nevěřícně si prohrábl vlasy, jako by nevěděl co má dělat.

"To ti to nevadí?" zeptal se ohromeně. Zřejmě poukazoval na fakt, že přes moje přesvědčení nelovit lidi, žiju s někým kdo to přesvědčení nesdílí. Pokrčila jsem rameny. Co jsem s tím měla dělat?

"Musíš s tím něco udělat, musíš mu říct, aby byl opatrnější…"

"To nepůjde," odbyla jsem ho opatrně.

"Proč ne?" zeptal se nechápavě. Odvrátila jsem od něj tvář. Nemohla jsem mu říct, že by mi Derek s největší pravděpodobností vrazil, kdybych se do toho začala montovat. Neměla jsem žádné slovo. Moje slovo mělo stejnou váhu, jako kdybych neřekla naprosto nic.

Naštěstí vešel do třídy učitel a Edward už se na nic nevyptával. Zatím. Věděla jsem, že zase začne - jen co skončí hodina.

Hodina utekla příliš rychle. Celou dobu jsem ji nevnímala, jenom jsem vymýšlela co Edwardovi řeknu. Nakonec jsem se rozhodla, že mu neřeknu nic.

Zazvonilo a já se začala psychicky připravovat. Jenže se stalo něco jiného.

K naší lavici si to namířila jedna holka ze třídy, která nevědomky obrátila celý můj život naruby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.