SONK - 3.kolo TADÝÝÝÝ

New systém obíhání SBének - ZDE!!


Pěknej trailer na eclipse zkomponovanej ze scén z Twilight
P.S. Má to pěkný písničky







Povídka- Karty osudu: 3 část

24. května 2009 v 20:14 | Marký |  Stmívání
Jakmile jsem ucítila pach medvěda, rozeběhla jsem se tím směrem a na Edwarda nebrala ohledy. Jakmile jsem medvěda uviděla a ucítila jeho krev, zapomněla jsem že nějaký Edward vůbec kdy existoval. Teď tady byla jenom moje kořist a já.

Zrak se mi zamlžil do rudé barvy a mé tělo dělalo vše naprosto instinktivně. Když jsem se sebrala, v duchu jsem si zanadávala, že jsem se nechala tak vyhladovět. Příště musím jít dřív. Zvedla jsem se a s nelibostí zjistila, že jsem od krve.

"Sakra, sakra!" naštvaně jsem kopla do mrtvoly medvěda. Otočila jsem se a teprve potom si všimla Edwarda. Opíral se o jeden strom asi čtyři metry ode mě a díval se na mě s podivným výrazem ve tváři. Znervóznělo mě to a zrozpačitělo.

"Co je?" zeptala jsem se vyvedená z míry a strčila si pramínek vlasů za uchu.


Edward zavrtěl hlavou a povzdechl si. "Vůbec ti nerozumím. Nechápu proč děláš to co děláš. Jsem zvyklí, že vždycky každého pochopím, ale ty - ty mě vždycky překvapíš." Nakonec se trochu usmál.

Vrátila jsem mu úsměv a nevěděla co na to říct. Mluvil v náznacích a přese všechno jsem nechápala co tím myslí. Zase se na mě zkoumavě podíval a já přemýšlela, co jsem zase provedla.

"Vypadáš jinak, tak nějak veseleji," přemítal nahlas.

Pokrčila jsem rameny. "To proto, že svítí slunce," odpověděla jsem. Zvedl jedno obočí a potom frustrovaně zavrtěl hlavou. Něco si zabrblal, ale bylo to příliš tiché, abych tomu rozuměla.

Lovili jsme asi ještě hodinu. Bylo osvěžující lovit s někým dalším. Přestože jsem byla z Edwarda nervózní, bylo to lepší než kdybych lovila sama. A co teprve, když nás dohonil Emmett. Vypadalo to, že je to komediant od přírody. Pořád vtipkoval a smál se. Nechtěla jsem si to přiznat, ale přišel mi opravdu zábavný. Nikdy jsem se otevřeně nezasmála jeho vtípkům, ale často jsem v sobě smích dusila, až si toho samozřejmě Edward nebo Emmett všiml.

Když už jsem byla nasycená, jak jenom to šlo a mé oči byli na sto procent zlaté, rozhodla jsem se, že je na čase rozpustit naši trojici. Rozloučila jsem se s Edwardem i s Emmettem a rozeběhla se k autu, které jsem měla na druhé straně lesa na rozdíl od nich.

Když jsem přijela domů, byla už tma. Okamžitě jsem vlezla do sprchy a umyla se. Potom co jsem se oblékla, jsem dala odmočit dnešní oblečení a doufala, že tu krev vyperu. Nechtělo se mi to oblečení vyhazovat.

Okamžitě poté co jsem si sednula na pohovku a zapnula si televizi, rozezvučel se mi mobil. Vstala jsem a podívala se, kdo mi volá. Byl to Derek. Vyděsilo mě, že mi volá. To většinou nedělal. Co když se něco stalo?

"Haló?!"

"Bello, tak jaká je situace?" ozval se mi do ucha Derekův hlas. Ulevilo se mi, že se nic neděje. Byl jenom zvědavý, co se tady dělo.

"Všechno v pořádku. Vypadá to, že nám opravdu nechtějí ublížit," přiznala jsem neochotně.

"Dobrá, to se mi ulevilo. Nechci se zase stěhovat." A co třeba starost o moji maličkost? Jedině, kdyby se praštil do hlavy.

"Kdy se vrátíš?" zeptala jsem se ho.

"Brzy," odsekl. "Nejsi moje máma, Bello." Chtěla jsem mu něco odseknout, ale mobil začal tůtat. Přerušil hovor, aniž by se rozloučil. Měla jsme sto chutí praštit mobil proti zdi, ale rozmyslela jsem si to.

Tentokrát jsem se rozhodla, že zůstanu doma a na louku nepůjdu. Nechtěla jsem se potkat s Edwardem, kdyby tam náhodou byl.

Noc byla dlouhá a nudná. Chvíli jsem se dívala na televizi a chvíli si četla. Nebo jsem zírala do blba a přemýšlela. Pak jsem zase koukala na televizi, ale nevydrželo mi to dlouho. Potom jsem se rozhodla, že uklidím dům, což mi taky nezabralo moc času. Dům byl dokonale vygruntovaný, jelikož jsem ho uklízela téměř každou noc, abych se zabavila.

Nakonec se noc přece jenom přehoupla v den a já mohla vyrazit do školy. Přestože mě škola nudila, byla tam alespoň Jenny, která mě dokázala na chvíli rozptýlit. Hned jak jsem zaparkovala na parkovišti, už se ke mně hnala.

"Bello!" mávala na mě a zároveň ke mně běžela. Musela jsem se usmát.

"Ahoj," pozdravila jsem ji.

"Čau," vrátila mi pozdrav a těžce přitom oddechovala, jak ke mně běžela přes celé parkoviště. Okamžitě jsem poznala, že se něco děje. Jenny byla rozesmátá od ucha k uchu a to nebylo tak častý.

"Představ si!" začala. "Paul mi nabídl, jestli bych s ním netancovala na věnečku, že bychom šli jako pár!" Usmála jsem se jejímu nadšení. Paul se jí už dlouho líbil a já byla ráda, že odvrátila pozornost od Edwarda. Jen ať si aspoň někdo užije pocit lásky, když už jsem to nemohla být já.

"Vidíš a ty ses bála, že nebudeš mít na věneček tanečníka."

"Jo, je to neuvěřitelný! Jsem tak šťastná!" To my nemusíš říkat, vidím to. Pomalu jsme se vydaly do školy. Poslouchala jsem Jenny jen do doby než jsem si všimla, že přijeli Cullenovi. Zvědavě jsem se na ně otočila a přitom stále šla vedle Jenny. Všichni právě vystupovali z auta. Emmett byl první kdo si mě všimnul.

Zachechtal se a zamával mi.

"Ahoj Bello!" zakřičel na mě přes celé parkoviště, až se po nás lidé otočili. Rozpačitě jsem se od nich odvrátila a přehodila si vlasy na stranu a udělala z nich clonu. Zrychlila jsem chůzi, až mi Jenny skoro nestačila. Za mými zády se ozýval bouřlivý smích.

Když jsem třetí hodinu sedala do lavice, Edward tam ještě nebyl. Jakmile však vešel do třídy, všechny dívky se k němu otočily a začaly ho propalovat obdivným výrazem. Zamračil se a vydal se do lavice. Neubránila jsem se malému úsměvu. Nikdy nepřestane poutat pozornost opačného pohlaví, i kdyby se snažil sebevíc.

"Ahoj," pozdravila jsem ho a hned si vynadala. Neslíbila jsem si, že ho budu zase ignorovat?!

"Ahoj," vrátil mi pozdrav a usmál se na mě. Už bylo pozdě na to ho ignorovat, začnu s tím zítra, slíbila jsem si. Jedna dívka v před ní lavici si slastně povzdechla, když viděla jak se na mě Edward usmál. Pohled, kterým ho obdařila byl až nábožný.

Znovu jsem se pro sebe pousmála, zatímco Edward si povzdechl. "To je opravdu úžasné. Takové pohledy se jen tak nevidí!" rýpla jsem si do něj.

"A co pohledy, kterými častují kluci tebe. Nejsou náhodou úplně stejné?" Kluci, že by se na mě tahle dívali? O tom jsem pochybovala a dala jsem to Edwardovi jasně najevo. Přestože jsem byla upír, nebyla jsem nijak krásná. Edward zavrtěl nevěřícně hlavou a hned potom vešel do třídy učitel.

Zbytek dne utekl až příliš rychle, naopak oběd utekl až příliš pomalu. Jídlo do mě lezlo jako z chlupaté deky, ale nezdálo se že si toho Jenny všimla. Pořád jenom žblebtala o Paulovi a o taneční. Taky mi připomněla můj slib, že s ní tenhle týden na taneční půjdu. Povzdychla jsem si, ale už jsem to slíbila, nemohla jsem to zrušit. Tím mi ale taky docvaklo, že nemám žádné šaty, co znamenalo, že budu muset jet dneska nebo zítra nakupovat. Alespoň tím zabiju odpoledne.

"Jenny, ty už máš šaty?" zeptala jsem se, přestože jsem věděla, že určitě má.

"Samozřejmě a jsou opravdu krásné," odpověděla mi.

"Hm," zabrblala jsem jenom. To znamenalo, že budu muset jet nakupovat sama. To se mi opravdu nechtělo, ale co jsem měla dělat. Ten včerejšek na mě přece jenom zanechal nějaké stopy. Edward s Emmettem mi ukázali, jaké to může být když máš rodinu a teď, když jsem se vrátila do kruté reality - bylo pro mě mnohem těžší vrátit se do života plného samoty.
Přijela jsem ze školy domů, kde na mě čekali jenom prázdné místnosti. Jako obvykle jsem hodila tašku do kouta mého pokoje a chtěla se vrátit dolů do obýváku, ale zarazila jsem se v půlce pohybu.

Právě v tomhle okamžiku na mě dolehly myšlenky, které jsem si nikdy nepřipouštěla. Nikdy jsem si nedovolila na ně myslet, bylo to nebezpečné. Příchod Cullenových však byl tak radikální, že jsem už nedokázala ty myšlenky dál potlačovat.

Stála jsem uprostřed svého pokoje a ze všech stran na mě doléhaly pocity osamění. Byla jsem sama, a přestože tady byl Derek, pořád jsem se cítila sama. Byla jsem upírkou už přes osmdesát let a celou tu dobu mi dělal společnost Derek a já se i přesto cítila sama. Nenáviděla jsem se za to, že vlastně závidím Cullenovým. Měli jeden druhého, nebyli sami, měli rodinu a někoho kdo je miloval.

Musela jsem tam stát dlouho, nevěděla jsem jak dlouho to bylo ale nějaký čas ano. Celou tu dobu mi v hlavě ozývalo to jedno slovo, které jsem nenáviděla a které se stalo mým společníkem. Samota. Doteď jsem si na tohle slovo přikazovala nemyslet, ale poslední události mě k tomu přímo nutili.

Nakonec jsem se sebrala, vytěsnila jsem myšlenky na včerejší lov a slovo "samota" jsem zadupala hluboko do mé mysli, tam kde vždy bylo a vždy bude. Musela jsem něco začít dělat, aby se mi to nestalo znovu. Rozhodla jsem se, že je nejlepší čas jet koupit si nějaké ty šaty na zítřejší taneční.

Nasedla jsem do auta a jela do nejbližšího města. Nejezdila jsem do Port Angeles často, jenom když jsem potřebovala něco na sebe a to doopravdy nebylo moc častý. Neměla jsem s kým nakupovat asi těžko jsem do toho mohla nutit Dereka. Nakupovala jsem rychle právě proto, že jsem neměla s kým. Přesto jsem pochybovala, že i kdybych měla s kým nakupovat, trávila bych nakupováním hodně času.

Zaparkovala jsem před obchoďákem a namířila si to do mého oblíbeného krámu. Většinou jsem potom ani nemusela chodit jinam. Byl to jeden z těch větších krámů, kde najdete všechno možný. Od spodního prádla až ke společenským šatům, které jsem momentálně potřebovala.

Prodavačky byly milé a ohleduplné. Když jsem chtěla vybírat sama, nechaly mě na pokoji a kromě těch pár závistivých pohledů mi nevěnovaly pozornost. To mi vyhovovalo, neměla jsem ráda vlezlé prodavačky, které mi předhazovaly nejdražší kousky oblečení a ještě mi kecaly do toho jak se nejlépe oblékat.

V krámě jsem se vydala do jeho zadní části, kde byli mé vysněné společenské šaty. Tentokrát jsem však byla zklamaná. Většina šatů už byla prodaná a to co tam bylo se mi nelíbilo.

Některé šaty byly moc vyzývavé, jiný byly přehnaně ozdobené. Pár jsem si jich vyzkoušela ale nestálo to za nic. Prodavačka mi bylo schopná jenom říct, že další společenské šaty přijdou za dva týdny. To mi bylo bohužel k ničemu.

Proto jsem zdvořile poděkovala a z krámu odešla. Chvíli jsem před ním stála a přemýšlela kam jít dál. Nakonec jsem se rozhodla, že půjdu do prvního krámu, který se mi od pohledu zalíbí. Čím víc času mi nakupování zabere, tím líp.

V dalším krámě jsem měla větší štěstí. Společenských šatů sice moc neměly, ale některé kousky se mi opravdu líbili. Dvoje šaty jsem si vyzkoušela, ale nakonec jsem odešla. V tom krámě byl totiž jeden chlap, který na mě pořád zíral. Téměř mě svlékal pohledem, bylo to snad horší než když se na mě díval Derek a to je už co říct.

Celá nervózní jsem raději krám opustila. V takových chvílí jsem zapomínala, že jsem silná, rychlá a téměř nezničitelný. V takových chvílích jsem si připadala jako bezbranná holka.

V dalším krámu mě čekalo nemilé překvapení. Stála jsem u jednoho stojanu s oblečením, když jsem je uviděla.

Alice stála před kabinkou, když Rosalie právě vyšla z kabinky, na sobě červené vyzývající šaty. Okamžitě jsem si začala připadat jako ošklivé káčátko. Alice ji něco říkala a Rosalie se sladce usmála a otočila se dokola.

Přestože jsem měla názor, že je Rosalie povrchní a zajímá ji víc krása než cokoliv jiného, záviděla jsem ji. Nezáviděla jsem jí ani tak její krásu jako to, že má sestru, že má rodinu. V duchu jsem zaklela nad mými myšlenkami a znovu jsem rychle pohřbila to nehorázné slovo, které mě mučilo.

Chtěla jsem se otočit a co nejrychleji zmizet, jenom aby mě neviděly. Jenže jakmile jsem se otočila, ztuhla jsem překvapením.

Přede mnou stála hnědovlasá upírka, která si mě měřila stejně šokovaně jako já ji. Jakže se to jmenuje? Nemohla jsem si vzpomenout, jestli jsem to vůbec kdy věděla.

Zírala jsem na ni a nevěděla co dál dělat. Bylo by hodně nezdvořilé, kdybych se prostě sebrala a utekla?

Ona to vyřešila za mě. "Ahoj," pozdravila mě hlasem, který jsem od ní čekala. "Ty jsi Isabella, že?!" Zamračila jsem se.

"Bella," opravila jsem ji. Usmála se na mě a já se trochu uvolnila.

"Esme!" uslyšela jsem vyděšený hlas černovlásky. Znovu jsem ztuhla a natočila se k ní profilem. Rosalie na sobě měla stále ty červené šaty a stejně jako její sestra i ona se na mě dívala naštvaně a bojovně, jako by byla připravená semnou bojovat, kdyby to bylo nutné.

"Neudělala ti nic?" zeptala se blondýnka a já se zamračila. Měla jsem chuť na ní skočit nebo ji aspoň něco od plic říct. Co si o mě myslí? To oni představují hrozbu ne já!

"Samozřejmě, že ne," odpověděla Esme nevěřícně. "Proč by něco takového dělala?!" Udělala ke mně dva kroky, která nás od sebe dělily a položila mi ruku na rameno. Trochu jsem sebou cukla nad tím nenadálým pohybem, ale ruku jsem nesetřásla. Musela jsem si ale přiznat, že mě potěšilo, že se mě zastala.

Potom bylo chvíli ticho. "Takže si se rozhodla, že si zkrátíš čas nakupováním?" zeptala se Esme, aby rozehnala to tíživé ticho. Alice i Rosalie na ni hodily naštvaný pohled. Zvažovala jsem odpověď, nakonec jsem se ale rozhodla být upřímná, už jenom kvůli tomu, že kvůli mně bude mít problémy.

"Musím si koupit nějaké společenské šaty. Zítra jdu do tanečních." Esme se usmála a ignorovala Alice i Rosalie.

"Nechceš nakupovat s námi? Pomohly bychom ti pomoct vybrat," navrhla. Vykulila jsem na ni oči a nevěřícně na ni zírala.

"Ah to není…to není nutné, doopravdy…" snažila jsem se z toho vykroutit.

"Hloupost, přece nebudeš nakupovat sama," nenechala se odbít. "Alice ani Rose to nevadí, že ne?!" Když jsem se na ně podívala jejich pohledy říkaly cokoliv jenom ne to, co říkala Esme. Nakonec ale pokrčily rameny a můj osud byl zpečetěn.

Rosalie se hned potom šla převléknout a Alice se vydala na průzkum dalšího oblečení. Já jsem se vydala ke společenským šatům a začala se rozhlížet.

Nakonec to nebylo tak hrozné. Alice i Rosalie si mě téměř nevšímaly, Esme se zezačátku snažila udržet konverzaci, ale nakonec to vzdala a jenom příležitostně něco řekla k výběru šatů.
Co mě ale doopravdy překvapilo byla Alice. Za chvíli na mě úplně zapomněla a začala se chovat jako bych tam nebyla. Útočila na oblečení jako maniak a často se dala do sporu s Esme nebo Rosalie, když jim vnucovala něco co se jim nelíbilo. V takových chvílích jsem na ně jenom zírala a děkovala bohu, že nemám otevřenou pusu.
Co mě ale víc překvapilo bylo to, že přestože jsem si myslela že na mě Alice zapomněla, nebylo to tak. Prohlížela jsem si zrovna jedny šaty, když jsem ji uslyšela za zády.

"Kdybych byla tebou, vzala bych si nějaké modré šaty, jdou ti k vlasům." Překvapeně jsem se otočila a viděla ji, jak si mě prohlíží. "A taky bych si vyčesala vlasy nahoru nebo s nimi udělala něco jiného. Máš je dlouhé a hezké, šlo by s nimi dělat spoustu věcí." V jednu chvíli, když mluvila něco ji podivně zasvítilo v očích, až jsem se téměř lekla. Potom se usmála, otočila se a vydala se ode mě pryč. Nějakou dobu jsem na ni ještě zírala, ale nakonec jsem se vrátila k šatům. Odložila jsem zelenkavé šaty a začala se rozhlížet po nějakých modrých.

Nakupováním jsem strávila celý odpoledne. Víc času než kdybych nakupovala sama. K tomu jsem prolezla víc krámů než obvykle. Většinu té doby jsem se držela vzadu, ale někdy jsem přece jenom něco poznamenala. Nejvíc se semnou bavila Esme a nejvíc mě ignorovala Rosalie. V Alice jsem se nevyznala. Chvíli to vypadalo, že mě nenávidí, chvíli jsem zase měla pocit, že by se nejraději vložila do výběru mých šatů.
Nakonec to doopravdy nevydržela a vytrhla mi jedny šaty z rukou, prý se na to už nemůže dívat. Nechápala jsem co tím myslí, mě se ty šaty celkem líbily.

"Na vyzkoušej si tyhle!" křikla na mě a hodila mi jedny šaty. Za chvíli jsem nesla v náruči další šaty a nakonec jsem měla náruč úplně plnou, až jsem se nemohla vůbec hnout. Dostrkala mě do kabinky a já neměla ani čas protestovat, tak moc jsem byla šokovaná.

Jak jsem brzy poznala, Alice byla velmi živá a plná energie. Naprosto zapomněla na nevoli k mé osobě a pořád mi do rukou strkala nějaké šaty. Ze začátku jsem se s ní neodvažovala dohadovat, ale nakonec jsem vzdala své pokusy o zdvořilost a jen tak se nedala. Bohužel i Alice byla velmi vytrvalá, vytrvalejší než jsem čekala a strašně tvrdohlavá. Často jsem se jí podvolila jen aby naše rozepře nepřerostla v něco víc.

Nakonec jsem to vyřešila jediným možným způsobem. Vybrala jsem si šaty a nehnula s žádným jiným výběrem. Alice nakonec pokusy vybrat mi podle ní lepší šaty, vzdala a nechala mě si oddechnout.

Byla jsem si jistá, že kdyby neexistovali zavírací doby, Alice by chtěla ještě pořád nakupovat. Esme ani Rosalie nakupování tolik neprožívaly, ale Alice byla opravdu jak maniak.

Když jsme vyšly z posledního krámu, zdvořile jsem poděkovala za společnost a rozloučila se s nimi. Esme se semnou taky rozloučila a Alice po krátkém zaváhání kupodivu taky. Rosalie mě ignorovala.

Když jsem jela domů, musela jsem nad dneškem pořád přemýšlet. Nejvíc jsem přemýšlela nad Alice. Opravdu jsem ji nechápala. Chvíli se ke mně chovala naprosto domýšlivě a chvíli, jako bych patřila do její rodiny. A co Esme. Proč ona se ke mně chovala tak mile? Vždyť neměla důvod se semnou ani bavit, natož mi nabídnout, že bych mohla nakupovat s nimi!? Cullenovi byli přese všechno podivíni. Nechápala jsem Edwarda, nechápala jsem Alice. Nechápala jsem celou jejich rodinu…
Jela jsem známou cestou domů, ale teprve co jsem vyjela ze zatáčky jsem přišla na to, co mě doma čeká.

Celý dům svítil. Všechny světla v domě byla rozsvícená a já jsem věděla, že jsem je nechávala zhasnuté. Napadlo mě jenom jedno rozumné vysvětlení proč to tak je a z toho jsem nebyla zrovna nadšená. Když jsem vystoupila z auta - věděla jsem to už jistě.

Všude kolem mě byla jeho vůně - Derek se vrátil z lovu.

Najednou mě popadla touha utéct odtud co nejdál. Nechtěla jsem Dereka vidět a už vůbec ne s ním být zase pod jednou střechou. Byla jsem zvláštní. Když odjel, stěžovala jsem si že jsem sama. Když přijel, stěžovala jsem si že je zase tady. Nerozuměla jsem sama sobě. Co jsem vlastně chtěla?

Vytahování tašek z auta jsem prodlužovala co nejvíc. Jela jsem pouze pro šaty na zítřejší taneční a přivezla jsem si od všeho kousek. Od trička až po nové spodní prádlo. Právě to prádlo mě děsilo. Věděla jsem co po mě bude Derek chtít a toho jsem se bála.

Opět jsem si musela připomenout své místo. Derek byl hlava naší "rodiny", pokud se tomu tak dalo říkat. Já byla něco jako jeho žena a ženy vždy byly podřízené mužům. Měly je poslouchat, vyžadovalo se od nich aby byly poslušné a dělaly to co měly. Jejich úkolem byla zplodit potomka. Já děti mít nemohla - žádný upír nemůže, ale to nebránilo tomu, aby Derek vykonával tu příjemnější část mého úkolu. Já mohla jen v duchu protestovat. Nepříslušelo mi odporovat. Derek za mě byl odpovědný, živil mě, byli to jeho peníze za které jsem si dneska koupila své nové oblečení a za to se po mě vyžadovala poslušnost, úcta a pokora.

Tyhle pravidla mi do hlavy rodiče vtloukali už od mého dětství a jelikož byl Derek mnohem starší než já, měl tyhle pravidla zarytá víc než já, jelikož taková pravidla platila vždy. Ženy byly nástroje mužů, nebyly nic víc. Derek mi to připomínal každou chvíli.

Vešla jsem do domu, kde hučela televize. Derek se rozvaloval na pohovce a sledoval nějaký zábavný pořad. Prošla jsem kolem obýváku aniž bych ho pozdravila a šla do svého pokoje. Vytahovala jsem z tašek oblečení a ukládala je do skříně na své místo. Opět jsem to prodlužovala.

Když jsem byla hotová, nevěděla jsem co dál dělat. Sedla jsem si teda na pohovku a byla celá napjatá. Když jsem uslyšela jak pod Derekem vrzla pohovka, jak se zvednul - srdce se mi strachem málem rozeběhlo. Zachvátila mě panika. Mé oči těkali po pokoji a hledali únikovou cestu.

Musela jsem se několikrát zhluboka nadechnout, abych se sebrala. ,Buď hodná, on se tě nabaží a dá na nějakou dobu pokoj! Nezapomeň co pro tebe všechno udělal! Co by jsi bez něj dělala? Byla by jsi bez peněz, bez střechy nad hlavou - válela by ses někde ve škarpě a byla by z tebe krvelačná zrůda!´ napomínal mě hlásek v mé hlavě, který mě dokázal uklidnit. Měl pravdu. Derek se mě za chvíli opět nabaží a já budu mít na nějakou dobu pokoj.

Dveře mého pokoje se otevřeli, aniž by zaťukal. Znamenalo to hned několik věcí. Neměl chuť tohle prodlužovat, byl netrpělivý. Taky mi tím dával najevo, kdo je tu pánem.

Zhluboka jsem se nadechla a už nevydechla, zatajila jsem dech. Obrátila jsem se na něj. Trochu se na mě usmíval, byl to výsměšný úsměv, kterým mě obdarovával velmi často. Kromě toho vypadal úplně stejně jako předtím než odjel - stejně dokonale. Na povrchu vypadal uhlazeně, kultivovaně. Ve skutečnosti takový vůbec nebyl.

Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem uviděla jeho červené oči. Kolik lidí muselo zemřít, aby se cítil sytý a měl dobrou náladu?

Stoupla jsem si k němu čelem a snažila se působit vyrovnaně a klidně. Nemyslím, že se mi to podařilo, jelikož se jeho výsměšný úsměv rozšířil.

"Pojď sem," přikázal a ukázal na zem kousek od sebe. Nedovolila jsem si neuposlechnout. Šla jsme pomalu, jako bych šla na popravu a zastavila se na místě které ukazoval.

Hrubě mě popadl za ramena a přitáhl si mě k němu. Přisál se na mé rty a líbal mě, aniž by ode mě čekal jakoukoliv odezvu. Už dávno jsem se naučila držet a ani nepípnout. Vždy jsem to považovala za mnohem lepší než se pokusit o boj. Kdyby to nešlo po dobrém, šlo by to po zlém. Byl silnější než já, nikdy jsem ho neporazila. Několikrát jsem se pokusila tomu zabránit, ale nikdy mi to nevyšlo. Vždycky dostal to co chtěl, akorát jsem si bojem způsobila větší bolest. Vždycky to víc bolelo, když jsem se bránila. Proto bylo lepší se nebránit. Bylo to rychlejší a bezbolestnější.

Strhl mě na zem a na nějakou pohovku dočista zapomněl. Ani se neobtěžoval mě svléknout, stačilo mu shrnout si kalhoty. Mé kalhoty ze mě dočista strhal stejně tak kalhotky. A už jsem cítila jak mi do klína vniká něco tvrdého a pevného. Přivřela jsem oči bolestí, jak tvrdě do mě vnikl, ale nevydala jsem ani hlásku. Celou tu dobu jsem byla zticha, přestože mi sténal do ucha, zatímco mě se zvedal žaludek.

Netrvalo to dlouho, ale pro mě to bylo jako hodiny. Celou tu dobu jsem jenom počítala vteřiny. Nakonec jsem se svého vysněného konce dočkala. Ani jsem nečekal, že se zeptá jestli jsem v pořádku. Prostě se sebral, zapnul si kalhoty a odešel.

Já jsem se sbírala ze země o podstatně delší dobu. Nějakou chvíli jsem jenom zírala do stropu a potom na cáry mých kalhot. Ještěže mě Alice donutila si koupit nový kalhoty.

Zbytek noci jsem proležela na pohovce a byla vděčná, že nemůžu plakat.
***

Školu jsem vítala s otevřenou náručí. Pryč od Dereka a to co nejdál a na co nejdýl!

Nějakou dobu jsem byla úplně zaražená, poslouchala jsem co Jenny vypráví ale nechtělo se mi odpovídat. Pořád jsem musela myslet na včerejšek. Včerejší noc byla jedna z mých nejhorších a netušila jsem proč. Vždyť se něco takového nestalo poprvé! Tak proč mám pocit, že ve mně včera něco umřelo?!

Ani jsem si to neuvědomila a už jsem seděla v lavici a do třídy vešel učitel. Začal s výkladem, ale já ho neposlouchala. Bylo těžké se na cokoliv soustředit. A byla tady další hodina, ani si nepamatuju jak jsem se sem dostala.

"Ahoj," probudil mě sametový hlas. Trhla jsem sebou a podívala se směrem odkud jsem hlas slyšela a střetla se se zlatýma očima Edwarda. Byli to úplně jiné oči než Derekovi.

"Ahoj," zamumlala jsem a vrátila se k tomu co jsem dělala předtím a to k zírání do blba.

"Slyšel jsem, že jsi se včera nakupovala a potkala si se s Esme, Alice a Rose."

"Hm, jo," zabrblala jsem. Čekala jsem že ještě něco řekne, jistě mu toho Alice hodně napovídala, ale on mlčel. Na chvíli.

"Stalo se něco Bello?" Opravdu jsem v jeho hlase uslyšela starost nebo se mi to zdálo? Nevěděla jsem co odpovědět. Nebyla jsem v pořádku, ale nemohla jsem mu to říct. Začal by se vyptávat. Na druhou stranu jsem se potřebovala někomu svěřit. Edward ale nebyl ten správný člověk, usoudila jsem.

"Bello?" oslovil mě, když jsem neodpovídala a jemně se dotkl mého ramene, aby mě k sobě pootočil. Rychle svoji ruku stáhl.

"Promiň."

"V pořádku," řekla jsem mu. Jeho dotek mi už nevadil. Byla bych mnohem raději kdyby se mě dotýkal on než Derek. I když Edward by mě do něčeho takového nikdy nenutil to už jsem stačila z jeho povahy vyčíst.

"Řekneš mi co se stalo?" nedal se odbít. V hlase jsem znovu uslyšela starostlivost. Právě to mě donutilo se na něj otočit. Bylo to už dlouho kdy se o mě někdo bál. Téměř jsem zapomněla jaké to je, když se o vás někdo bojí.

Zadívala jsem se mu na chvilku do očí a potom zavrtěla záporně hlavou. Hned potom jsem se od něj znovu odvrátila.

"Dobře, nebudu tě nutit, ale kdybys sis chtěla s někým promluvit. Můžeš za mnou přijít," nabídl mi trochu nejistě, jako by nevěřil vlastním uším, že to říká. Přikývla jsem a ani nepoděkovala. Nechtělo se mi mluvit.

Celý den proběhl jednotvárně. Jenom jsem seděla na židli a nevnímala svět. Když se mě někdo z učitelů na něco zeptal, často jsem ani nepostřehla otázku a nebyla schopná odpovědět. Byla jsem naprosto mimo. S Edwardem jsem měla ještě několik dalších hodin, pokaždé když se ode mě vyžadovala odpověď do mě drknul abych se "vzbudila", sice jsem neodpověděla ale aspoň jsem dala najevo známky života.

Když skončila i ta poslední hodina, cítila jsem jako bych měla nohy z olova. Nechtělo se mi domů, tak moc se mi tam nechtělo. Bála jsem se, že se to bude znovu opakovat.

Stále jsem nedokázala přijít na to co se to semnou děje. Vždycky to bylo stejné. Derek si užil, já se zbytek noci vzpamatovávala, ale ráno jsem už byla více méně v pohodě. Tak proč to na mě mělo tentokrát mnohem silnější dopad?

Nakonec jsem to nevydržela. Nedokázala jsem do toho zpropadeného auta, které mě mělo odvést domů, nastoupit. Rychlým krokem jsem odešla z parkoviště a namířila si to na druhý konec školy. Našla jsem zapadlý kout za školou, kam nikdo nechodil. Tam jsem se chvíli opírala o zeď a zírala na zamračené nebe.

Hned potom jsem se složila.

Sjela jsem na zem, nohy jsem si přitáhla k tělu a objala je rukama. Začala jsem vzlykat a tentokrát jsem proklínala, že nemůžu plakat. Tak moc by mi pomohlo, kdybych se mohla vyplakat. Takhle jsem jenom měla hlavu položenou na rukou a vzlykala jsem. Měla jsem pocit, že se mé vzlyky nesou celou školou.

Začala jsem se dokonce houpat ze strany na stranu a doufala, že mě ten pohyb uklidní. Neuklidnil. Dál jsem vzlykala a připadala si jako ztřískaný pes.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, litovala samu sebe a proklínala Dereka, ale vzpamatovala jsem se až příliš pozdě.

"Bello!" uslyšela jsem vyděšený výkřik. Vzhlédla jsem a uviděla kousek od sebe Edwarda. Chtěla jsem mu říct, aby odešel a nechal mě být. Nemusel mě v tomhle stavu vidět. Nedokázala jsem ale vydat ani hlásku, proto jsem si znovu položila hlavu na ruce a začala vzlykat.

Po chvíli, která mi připadala jako věčnost jsem vedle sebe ucítila něčí tělo. Kolem ramen mě objali silné paže a přitáhli si mě k němu, až jsem se o jeho tělo opírala. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a dala konečný průchod své bezmocnosti.

Vzlykala jsem, zatímco Edward mě konejšivě hladil po vlasech. Hlasitě jsem naříkala a nedokázala myslet na nic jiného než na svoji bolest. Edward začal něco mumlat. Bylo to zvláštní, ale právě zvuk jeho hlasu mě dokázal uklidnit. Nějakou dobu jsem ještě pofrkávala, až jsem přestala úplně. Přesto jsem se o něj stále opírala a on mě nepřestával hladit po vlasech. Zavřela jsem oči a vychutnávala si ty jemné doteky. Bylo to tak jiné oproti Derekovi hrubosti.

Nakonec jsem se vzpamatovala natolik, že jsem si uvědomila trapnost téhle chvíle. Nikdy mě neměl vidět v tomhle stavu. Vlastně by se o mě neměl vůbec zajímat. Nedokázala jsem však zabránit pocitu bezpečí a klidu, který se mě najednou zmocnil v jeho přítomnosti.

Odtáhla jsem se od něj a on mě přestal hladit. Podívala jsem se do jeho ustaraných očí a raději odvrátila hlavu. Měla jsem pocit, jako by ty oči viděli až na dno mé duše. Jako kdyby přesně věděl co se stalo.

"Ehm, děkuji…já…já nevím co říct…" začala jsem koktat, až jsem ztratila nit.

"Co třeba se mi svěřit?!" navrhl Edward. Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na něj.

"Já opravdu oceňuju co si pro mě udělal, ale nemůžu ti to říct. Promiň," zamumlala jsem. Povzdechl si, ale vypadalo to že takovou odpověď čekal.

"Kdybys potřebovala pomoc…" Rychle jsem mu skočila do řeči.

"Já vím a děkuju." Ale nemůžeš mi pomoct, dodala jsem v duchu.

"No, už tě nebudu zdržovat, jistě máš svých problémů dost," řekla jsem a trochu se na něj usmála.

"Opravdu jsi v pořádku?" zeptal se pochybovačně. Přikývla jsem.

"Jsem v naprostým pořádku," ujistila jsem ho a ani nelhala. Měla jsem pocit, jako by ze mě spadl obrovský kámen, když jsem dala takovýhle průchod svým emocí. Rozhodně se mi ulevilo.

Vstala jsem a Edward taky. Šli jsme vedle sebe a pomalu si to namířili zpátky na parkoviště. Mlčeli jsme, ale měla jsem pocit že ani není třeba slov. Zastavili jsme se u mého auta, které bylo blíž než to jeho.

"No," začala jsem nejistě a strčila si pramínek vlasů zpátky za ucho. "Uvidíme se v pondělí," řekla jsem trochu rozpačitě. Edward se pousmál.

"Jsem si jistý, že se uvidíme mnohem dřív," řekl sebejistě. Zamračila jsem se.

"Vážně?" Usmál se na souhlas. "A kdy?"

"Nech se překvapit," řekl a uličnicky na mě mrknul. Potom mi věnoval ještě jeden starostlivý pohled a než jsem se vzpamatovala, už odcházel. Chvilku jsem pozorovala jeho vzdalující se záda a nevěděla co si myslet. Když byl už u auta, otočila jsem se a nasedla do toho svého.

Odjížděla jsem s pocitem, že se mezi námi něco změnilo.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.