SONK - 3.kolo TADÝÝÝÝ

New systém obíhání SBének - ZDE!!


Pěknej trailer na eclipse zkomponovanej ze scén z Twilight
P.S. Má to pěkný písničky







Povídka: Karty osudu: 2 část

22. května 2009 v 17:26 | Marký |  Stmívání
Další den jsem byla strašně nervózní. Bylo k tomu hned několik důvodů. Ten první byl ten, že jsem potřebovala jet co nejdřív na lov. Jenže tady byli další dva problémy. Nechtěla jsem jet na lov, když nebude svítit slunce. Kdybych jela dnes a zítra by slunce svítilo, byla bych doma dva dny a to má Jenny vždy spoustu otázek, co jsem dělala, kde jsem byla a podobně. Dělá mi potom větší obtíže se ji zbavovat. Kromě toho jsem nechtěla být celý den doma úplně sama. Druhý - mnohem naléhavější důvod byl ten, že jsem se bála kamkoliv jet, když tady byli ti upíři. Hlavou mi běhali různé scénáře, které by se mohli stát. Jeden nepravděpodobnější než ten druhý, přesto mě však strašili.

Další důvod kvůli kterému jsem byla nervózní, byl Edward. Potom včerejšku jsem nevěděla co od něj mám čekat. Jak se k němu chovat. Měla jsem pocit, že se snaží abych jeho a jeho rodinu přestala podezřívat. Bála jsem se právě toho, proč se o to snaží. Jaký měl pohnutky? Chtěl získat moji důvěru a potom mě zabít ve chvíli kdy to nejmíň čekám? Nebo v tom bylo ještě něco úplně jiného?

Do školy jsem dorazila těsně před hodinou, kvůli tomu že jsem doma dlouho seděla na pohovce, zírala do blba a nechala se užírat všemi těmihle myšlenkami. Ani jsem nepotkala Jenny, která na mě jindy čekala na parkovišti, jistě už byla ve třídě.


Do třídy jsem přišla pět minut po zvonění. Učitel se na mě zlobil a jistě měl v plánu mě pěkně seřvat. Nedala jsem mu k tomu příležitost. Vymyslela jsem si historku, že mi nešlo nastartovat auto a proto jsem přijela později. K tomu jsem na něj upřela své oči. Větší účinek by to mělo, kdybych měla oči zlaté a ne černé. Přesto mě posadil ke stolu a téměř nic neřekl.

Hned další hodinu jsem měla s Edwardem. Chvíli jsem jenom postávala před učebnou a přemýšlela co budu dělat, jak se budu chovat. Nakonec jsem toho nechala a uklidňovala se tím, že budu improvizovat.

Jakmile jsem vstoupila do třídy, všechny chlapecké pohledy se ke mně stočily. Ignorovala jsem to, přestože mě to vadilo a šla do své lavice, kde už seděl Edward. Sedla jsem si a nervózně si dala pramínek vlasů za ucho.

"Ahoj," pozdravil mě jeho sametový hlas. Setinu sekundy jsem zvažovala, jestli ho mám taky pozdravit. Usoudila jsem, že po včerejšku bude těžší ho ignorovat. Proto jsem ho tichým, nejistým hlasem taky pozdravila a krátce se podívala do jeho obličeje. Na chvilku vypadal překvapeně, ale potom se mírně usmál.

Odvrátila jsem se od něj, nechala vlasy spadnout, tak aby mezi námi fungovaly jako stěna a zahleděla se před sebe. Edward zřejmě vycítil, že se nechci vybavovat a tak mlčel. Byla jsem za to opravdu vděčná.

Mlčeli jsme a čekali, kdy vejde učitel a vysvobodí nás z toho dusna, které se za tu chvilku vytvořilo. Vysvobození však přišlo z jiné strany, než jsem čekala.

Cítila jsem jak Edward v jednu chvíli ztuhnul a dokonce potichu zlostně zavrčel. Střelila jsem pohledem k němu, ale on se díval jinam. Následovala jsem jeho pohled. Díval se na nějakého kluka. Postával u jedné lavice, ve které zřejmě seděli jeho kámoši a nerozhodně se díval na mě. Hned jsem pochopila co bude následovat.

Povzdechla jsem si a uslyšela jednoho z těch kluků: "Za zeptání nic nedáš, neukousne tě."

"Jasně, maximálně poraní tvoji ješitnost, nic jiného ti neudělá," řekl druhý kluk a ke všemu se zasmál.

"Moc vtipný!" odsekl ten kluk, ale přesto se zdálo, že ho přesvědčili. Narovnal se a šel pomalu k mé lavici.

"Ahoj," řekl nejistě. Neodpověděla jsem, jenom se na něj podívala. Slyšela jsem jak mu zrychlilo srdce a krev se v něm začala vařit. Zadržela jsem dech a v duchu si nadávala, zítra budu muset na lov, i kdyby slunce nesvítilo.

"Chtěl jsem se zeptat," začal pomalu, "jestli by jsi se mnou nešla dolu na pláž. Do La Push." Cítila jsem jak Edward ztuhnul, pokud to ještě víc šlo. Jeho postoj, jako by řval ať to odmítnu. Možná proto jsem odpověděla, že si to ještě rozmyslím.

Když skončila hodina, slyšela jsem jak jde Edward těsně zamnou. Výjimečně jsem totiž nevystřelila ze třídy, jako neřízená střela. Jakmile jsem se ocitli na chodbě, řekl:

"Bello, nesmíš jet do La Puch." Vadilo mi, že mi přikazuje co mám dělat a co ne. Stačilo mi, že to dělá Derek.

"A proč ne?" zeptala jsem se a snažila se zakrýt svoji rozmrzelost.

"To je trochu na dýl a tohle není nevhodnější místo, kde si o tom promluvit," odpověděl. Podívala jsem se na něj, ale nic jsem z jeho výrazu nevyčetla.

"Ano, a kde by jsi to chtěl probrat?" zeptala jsem se a cítila se, jako bychom si domlouvali rande. Rychle jsem tu myšlenku zahnala.

"Přijeď k nám domů, Carlisle ti to vysvětlí nejlépe." Zastavila jsem se na místě a otočila se na něj. Jestli si myslí, že budu tak pitomá a pojedu do domu plného upírů, od kterých nevím co čekat, tak se šeredně plete.

"Ani mě nenapadne," zasyčela jsem. Povzdechl si, jako by tu odpověď čekal.

"Tak dnes večer přijď na louku," navrhl. Podívala jsem se do jeho očí a viděla v nich jenom starost. Možná to mě donutilo souhlasit.

"Ale budeš tam sám! Nikdo jiný, tam nebude," řekla jsem výhružně. Jeho bych možná zvládla přeprat nebo mu aspoň utéct, i když co můžu vědět, může být nebezpečnější než si myslím.

"Samozřejmě, slibuju."

"Fajn," řekla jsem, otočila se a dala se znovu do pohybu.

Zbytek dne utekl pomalu. O hodinách jsem se nudila a počítala vteřiny, kdy konečně skončí. Edward jako zázrakem seděl vedle mě pokaždé, když jsme měli nějakou hodinu společně. Takové hodiny byli dosti rozpačité a napjaté. Utíkali ještě pomaleji než všechny ostatní.

Nakonec jsem se dočkala konce všech hodin, ale čekala mě další nepříjemná věc. Oběd s Jenny. Na oběd jsem chodila jen někdy, ale když ano, seděla jsem s Jenny. Jenom s ní. Jenny jako by neměla žádnou jinou kamarádku kromě mě. Nechápala jsem proč a několikrát se ji na to zeptala. Pokaždé jen pokrčila rameny a řekla něco ve smyslu: "Vždycky jsem byla jiná. Nerozumím si se svými vrstevníky."

Co bylo na tom nejhorší bylo to, že jsem musela jíst. Vždycky jsem se musela ovládat, abych neudělala nějaký zhnusený úšklebek. Jídlo do mě padalo pomalu, ale padalo. Někdy jsem to vzdala a vymluvila se, že mi tohle jídlo nechutná. Bylo to ale riskantní, protože Jenny byla velmi všímavá.

Jednou jsem řekla, že mi nechutnají špagety, když jsme je měli zase za měsíc s velikým sebezapřením jsem je jedla a v tu chvíli Jenny řekla: "Vždyť jsi mi říkala, že nejíš špagety." Nadávala jsem si do blbců, ale měla jsem víc štěstí než rozumu, jelikož Jenny souhlasila s tím, že se asi spletla v jídle. Od té doby jsem si dávala vždy pozor co mi údajně nechutná a co ne.

I dnes jsem do sebe házela tu nechutnou břečku a dávala si pozor, abych se netvářila zhnuseně. Jenny něco žblebtala, ale já ji nevnímala.

I Cullenovi chodili na oběd. Seděli u jednoho stolu, daleko ode všech lidí. Jejich jídlo leželo nedotčené na táci a já jim v tu chvíli záviděla, že to nemusí jíst. Každý z nich zíral jiným směrem a jen čas od času si mezi sebou vyměnili nějaká slova. Snažila jsem se je neposlouchat.

Někdy jsem se přece jenom neudržela a na chvilku k nim střelila pohledem.

Jednou, když jsem to udělala, uviděla jsem jak jedna z upírek ztuhla a upřeně zírala před sebe, jako by se na něco soustředila. Všichni si toho všimli a okamžitě se na ni podívali. Viděla jsem, jak se Edward zamračil a naštvaně semkl pusu.

Když se černovláska probrala, zlostně si ho začala měřit. Měla jsem pocit, že ji z uší každou chvíli začne sršet pára.

"Jak jsi to mohl udělat! Je to nebezpečné, vždyť nic nevidím!" ohradila se zuřivě. V tu chvíli si jeden z upírů všiml, že je pozoruju.

"Klid Alice, probereme to doma," řekl něžně a snažil se ji uklidnit. Jako by pochopila, podívala se mým směrem a obdařila mě zuřivým pohledem. Jako bych mohla za všechny její problémy. Narovnala jsem ramena a zamračila se na ni.

"Hej, Bello! Posloucháš mě?!" ohradila se Jenny. S trhnutím jsem se na ni otočila.

"Samozřejmě, že ano," odpověděla jsem ji rozpačitě.

"Opravdu? Tak na co jsem se ptala?" zeptala se nevěřícně a povytáhla obočí.

"Eh," snažila jsem si vybavit o čem mluvila, ale nedařilo se mi. Jenny si povzdychla a vysvobodila mě.

"Mluvila jsem o taneční." Ihned mě obalil mrak rozmrzelosti. Nelíbilo se mi, že to vytahovala.

"Prosím, pojď se mnou."

"Ne," řekla jsem razantně. Už měsíc se mě snažila přesvědčit, abych s ní začala chodit na taneční, ale já to odmítala. Měla jsem k tomu svoje důvody.

"Nemusíš chodit na lekce, jenom mě tam přijď doprovodit. Zrovna dneska máme pyžamovou. Všichni na sobě budeme mít pyžama - bude to veliká legrace!"

"Ne!" Smutně si povzdychla a sklopila pohled. Potom se na mě znovu podívala v obličeji prosebný výraz.

"Prosím! Co kdyby se mi tam něco stalo? Co kdyby mě nějaký kluk otravoval, obtěžoval? Co bych si potom počala?" Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Tohle bylo vydírání, nechtěla jsem, aby se jí cokoliv stalo.

"Fajn! Ale budu tam jenom jako doprovod a nebudeš mě nutit, abych tancovala!" Zářivě se usmála.

"Ach, díky Bello! Jsi ta nejlepší kámoška!" Byla jsem si jistá, že by mě samou radostí objala, kdyby mezi námi nebyl stůl a já si byla jistá, že by to moje ovládání nevydrželo.

Zbytek oběda utekl rychle. Jenny mluvila o tom, jaké pyžamo si vezme a o dalších blbostech. Přikyvovala jsem ji, když to chtěla a jinak se do hovoru nezapojovala. Jenny byla dobrá holka, měla jsem ji ráda, jenom byla příliš ukecaná.

Po obědě jsem zamířila okamžitě domů. Jakmile jsem zaparkovala, běžela jsem do lesa. Zastavila jsem se u jednoho stromu, vyhrabala díru do země a vyvrátila ze sebe všechno jídlo, které jsem dnes snědla. Nesnášela jsem, když jsem to musela dělat, ale uklidňovala jsem se tím, že je to tak lepší. Zahrabala jsem to a cítila se mnohem líp. Obrátila jsem se a vydala se lidskou chůzí zpátky k domu. Přitom jsem se psychicky připravovala na setkání s Edwardem.
Nervozita se stala mojí společnicí. Za poslední dny jsem byla víc nervóznější než kdykoliv předtím. Jednu chvíli jsem dokonce jít nechtěla, ve škole bych mu to jistě vysvětlila. Nakonec jsem si to rozmyslela, měla jsem pocit, že to co mi chce říct je velmi důležité. Přitom jsem si uvědomila, že mu pomalu začínám věřit, což mě přirozeně vyděsilo. Co když je to jeho způsob boje. Nejdřív přesvědčí svoji oběť, aby mu věřila a pak se na ni nečekaně vrhne.

Raději jsem takovéhle představy zahnala. Jenom se s ním nebudu tak často stýkat. Dnes půjdu na louku naposledy. Ve škole na něj nebudu mluvit a budu se pokoušet ignorovat i jeho řeči. Odstřihnu to malý pouto, které mezi námi vzniklo. Dřív než na to bude pozdě.

Těsně k večeru jsem se sebrala a rozeběhla jsem se na louku. Edward neřekl v kolik se tam máme sejít, klidně jsem tam na něj mohla ještě tři hodiny čekat. Bála jsem se ale zbytečně, jakmile jsem vystoupila ze stínů stromů, uviděla jsem ho. Ležel na zádech asi uprostřed louky, ruce měl za hlavou, oči zavřené. Vypadal jako, že spí.

Jakmile jsem se však dala do pohybu, otevřel oči a rychle se posadil. Přišla jsem až k němu. Byli jsme od sebe na dva metry a sedla si.

"Ahoj," pozdravil mě a usmál se. Slíbila jsem si, že ho budu ignorovat, až od zítřka, mohla jsem ho tedy pozdravit, ne?!

"Ahoj." Chvíli jsme jen tak seděli. Já zírala do trávy a Edward na mě. Nakonec jsem jeho pohled nevydržela.

"Takže, proč nemůžu jet do La Push?" nasadila jsem téma kvůli kterému jsme byli tady. Edward se zamračil a narovnal se.

"Už jsem ti říkal, že tady nejsme poprvé. Tehdy, když jsme tu poprvé byli jsme narazili na takovou nepříjemnost. Lovili jsme v La Push, když nás vyrušili. Vlci, větší než obvykle - vlkodlaci…"

"Vlkodlaci?" vyprskla jsem. "Něco takového existuje?"

"Když můžou existovat upíři, proč by neexistovali i vlkodlaci?" řekl a zamračil se.

"Jen mám pocit, že mě vodíš za nos," odsekla jsem mu a vstala jsem. Chtěla jsem se otočit a odejít. Nebude mi tady věšet bulíky na nos. Nenechám se oblbovat. Ale nevyšlo mi to. Edward se natáhl a chytil mě za ruku.

Otočila jsem se na něj a chtěla mu něco od plic říct. On mě ale pustil a ruce dal v obranném gestu.

"Já vím, žádné doteky. Prosím sedni si, ještě jsem to nedopověděl." Chvíli jsem na něj zírala. Pokožka kde mě chytil mě podivně svrběla, jako bych dostala elektrickým proudem. Nakonec jsem si přece jenom sedla.

"Carlisle se snažil vlkodlaky přesvědčit, že nejsme jako ostatní, že se živíme zvířecí krví a vystupujeme jako lidi, že jsou před námi v bezpečí. Náčelník smečky váhal zda nám má věřit. Naše civilizované způsoby ho, ale přesvědčili. Udělali jsme mezi sebou takovou smlouvu a určili hranice. Můžeme tady žít, ale nesmíme chodit na jejich území - tedy do La Push. Kdyby tu smlouvu někdo porušil, vyústilo by to ve válku." To co mi říkal bylo nepravděpodobné, ale v jeho slovech jsem necítila lež. Přesto, ta smlouva na mě přece nevztahovala. Já v té době tady nebyla.

"Jenže já do vaší rodiny nepatřím a s žádnou smlouvou nemám nic společného," vyslovila jsem nahlas svoje myšlenky.

"Jakmile půjdeš na jejich území, zabijí tě. Smečka je veliká a silná - sama bys proti nim neměla šanci. Chtěl jsem tě jenom varovat," vysvětloval mi. Nedůvěřivě jsem se na něj dívala a nevěděla co si o tom myslet. Někomu jinýmu bych to asi nevěřila, jenže já mu opravdu začínala věřit.

"A kde je tedy ta hranice?"

Oddechl si, jako by doteď nevěřil, že mu uvěřím. V krátkosti mi vysvětlil kam až můžu a dodal, že bych to měla říct svému příteli. Chtěla jsem se ohradit, že to není můj přítel, ale co mu do toho bylo.

Potom jsme tam jenom seděli a mlčeli. Byla mezi námi nějaká bariéra, kterou jsem jistě vytvářela já. Svazovalo nám to jazyk a nedokázali jsme se přes to přenést. Byla jsem za to vděčná. Myslím, že už jsem mu propadla dost.

"Zítra bude svítit slunce asi by jsi neměla jít do školy," řekl v jednu chvíli Edward. Překvapeně jsem se na něj podívala.

"Jak to víš?" Jenom pokrčil rameny. Nevyptávala jsem se, potom by se i on mohl dožadovat některých odpovědí a to jsem nemohla dopustit. Byla jsem ráda, že mi to řekl. Měla jsem opravdové štěstí. Byla jsem rozhodnutá, že do školy nepůjdu tak jako tak, ale to že svítí slunce - to mě doopravdy potěšilo.

Najednou začal vyzvánět mobil. Edward zašmátral v kapse a vytáhl ho. Povzdechl si, když viděl číslo a chvíli to vypadalo, že mobil nezvedne. Nakonec si ho k uchu přiložil. Odvrátila jsem se od něj, nechtěla jsem vypadat jako šmírák.

"Jsem v naprostém pořádku. Nic mi není…hele Alice nevyšiluj tak…ne, ani prstem se mě nedotkla…no dobře, už jdu." Vztekle zaklapl mobil a nepřestával se na něj mračit.

"Tvá rodina mi nevěří, co?!" A měla jsem se divit? Vždyť jsem se k nim nechovala nejvzorněji. Když ještě přičtu ten nenávistný pohled té malé černovlásky…

"Alice je jenom naštvaná. Není zvyklá na to, že nic…" zarazil se jako by řekl příliš. Nechápavě jsem se na něj podívala. On se jenom omluvně usmál.

"To nic, nech to plavat. Budu muset jít," řekl a zvedl se. V krátkosti jsme se rozloučili a pak zmizel. Já zůstala na louce až do rána. Ležela jsem tam a nechávala se unášet svými myšlenkami. Chvíli jsem vzpomínala na své lidství, chvíli na můj dnešní rozhovor s Edwardem nebo jsem přemýšlela, kdy se Derek vrátí. Co ale nejčastěji figurovalo v mé mysli byla Edwardova tvář. Nechápala jsem proč na něj musím pořád myslet. Pokaždé, když se mi objevila jeho tvář před obličejem, rychle jsem jí zahnala. Přestože jsem s Derekem nechodila, měla jsem pocit, že ho tím zrazuju. Sama jsem se v sobě nevyznala.

Vzpamatovali mě až první sluneční paprsky na mém obličeji. Měla jsem slunce ráda a proto mě vždy velmi tížila myšlenka, že jsem noční tvor, že musím žít tam kde slunce téměř nesvítí. Když ale slunce vysvitlo, vždy jsem měla dobrou náladu, čehož Derek vždy dokázal využít.

Vstala jsem a rozeběhla se domů. Tam jsem se převlékla. Vzala jsem si na sebe triko s krátkým rukávem, které mě těsně obepínalo a krátké šortky. Na nohy jsem si vzala obyčejný botasky. Vlasy jsem si sepnula do culíku a vydala se na lov.

Jela jsem autem. Jela jsem velmi rychle, abych byla v rezervaci co nejdřív. Už jsem se nemohla dočkat, až něco ulovím. Žízeň už byla téměř nesnesitelnou a když jsem vyjela na lov, jako by se to ještě zhoršilo očekáváním.

Auto jsem nechala hned u lesa. Chvíli jsem šla lidskou chůzí, kdyby se náhodou stalo, že sem zabloudí nějaký turista a já si ho nevšimnu. Avšak nedokázala jsem to vydržet dlouho. Nakonec jsem se rozeběhla a zapomněla na mé civilizované chování.

Nasála jsem vzduch a hledala jsem jakékoliv zvíře. Ucítila jsem medvěda kousek ode mě. Okamžitě jsem se tím směrem rozeběhla. Našla jsem ho u řeky, zrovna pil. Neměla jsem náladu si s ním hrát, na to jsem byla příliš žíznivá. Zavrčela jsem, až sebou medvěd trhl a podíval se mým směrem. Nestačil se ani zvednout na přední. Narazila jsem do něj zboku a jedním trhnutím mu zlomila vaz. Zakousla jsem se mu do krku a začala sát tekutinu, kterou jsem potřebovala k životu.

Nikdy mi nedokázala nahradit lidskou krev. Lidská krev byla o mnoho lepší, ale nechtěla jsem být zrůda, proto jsem se přestala litovat a raději se od medvěda odtrhla. Vypila jsem všechno co se dalo. Chvíli jsem zírala na jeho mrtvolu a přemýšlela, jestli ji mám uklidit a nebo nechat být.

Nakonec jsem se rozhodla, že po sobě uklidím. Táhla jsem medvěda za jednu nohu dál od řeky. Vykopala jsem díru na jeho velikost, hodila ho do ní a zase ji zahrabala. Ani jsem se u toho nezašpinila, což mě potěšilo. Měla jsem tohle oblečení ráda.

Znovu jsem se dala do běhu a začala větřit další zvíře. Jeden medvěd mi rozhodně nestačil. Bohužel jsem narazila jen na srnku, která se pásla na jedné menší mýtině. Když jsem s ní byla hotová a chtěla ji stejně jako medvěda zahrabat, uslyšela jsem podivné zvuky.
Slyšela jsem zuřivého medvěda, potom smích a nakonec velikou ránu. Zvuky se přibližovaly, až byli téměř u mě. Najednou skrz stromy vylítl medvěd. Uhnula jsem jen tak tak. Jinak by mě ten medvěd srazil. Medvěd sám zůstal ležet metr ode mě - mrtvý samozřejmě.

"Emmette, přestaň si s tím medvědem hrát!" slyšela jsem zuřivý ženský hlas. Někdo se zasmál, zřejmě Emmett. A já konečně pochopila co se to tady dělo.

To už nemůžu udělat ani jeden krok, aniž bych nenarazila na někoho z Cullenových?!

Jak jsem předpokládala, za chvilku vyběhl skrz stromů jeden z Cullenových. Byl to ten hromotluk. Když mě uviděl, zarazil se. Oba dva jsme na sebe vykuleně zírali. Nevěděla jsem co mám dělat. Hromotluk to vyřešil za mě. Začal se hrozitánsky smát. Zamračila jsem se a přemýšlela co je na tomhle vtipný.

"Co je tady k smíchu?" zeptal se ten ženský hlas a za chvíli mezi stromy vystoupila blondýnka. Její oči klouzali ze mě na Emmetta, naprosto vykolejená. Jako na povel se seběhli všichni z její rodiny. První přiběhla malá černovláska s blonďákem a hned na to přiběhl Edward.

Měla jsem pocit, že je nejvyšší čas se sebrat a odejít. Dřív než jsem to stačila uvědomit, Edward vyhrkl:

"Bello, ahoj! Co tady děláš?" Nervózně si prohrábl rukou vlasy. Vypadal hodně překvapený, že mě tady vidí.

"Lovím, co jiného," odpověděla jsem mu trochu hrubším tónem než jsem měla v plánu. Přitom jsem nepřestávala pohledem ostatní sledovat.
Edward se pousmál: "Samozřejmě. Mělo mě napadnout, že se tady potkáme, vzhledem k tomu, že jsi měla stejně černé oči jako já." Zdánlivě tohle všechno působilo jako obyčejný rozhovor mezi přáteli. Když jsem nad tím zauvažovala o něco víc, musela jsem si všimnout podivného podtónu Edwardova hlasu. Ostatní ze mě nebyli nadšení - přesněji řečeno, ženské pokolení mě nevidělo rádo. Emmett vypadal pobaveně a ten blonďák střílel pohledem z jednoho obličeje do druhého.

"Hm, jo," odpověděla jsem mu. Možná jsem měla být překvapená, že věděl že mám černé oči, jako by se o mě nějak hodně zajímal. V tuhle chvíli jsem o tom nepřemýšlela, měla jsem větší problém.

Zatímco jsem odpovídala, Edward udělal dva kroky ke mně. "Nepřibližuj se k ní!" zasyčela černovláska. Možná by jsem se měla naučit přemýšlet o ní jako o Alice. Ne, černovláska je mi milejší, vzhledem k tomu jak to mezi námi skřípalo.

"Nedělej z ní stonásobného vraha," odsekl jí Edward. Rozhodla jsem se, že bude nejlepší když nebudu přiostřovat konflikty, které jsem vyvolala.

"Tak já půjdu."

"To je v pohodě, ten les je velký dost pro nás pro všechny," řekl Emmett a mrkl na mě. Vysloužil si tím zlostný pohled od blondýnky.

"Emmett má pravdu. Lov s námi. Jistě tě nebaví lovit samotnou," přidal se Edward.

Zamračila jsem se. "Pokaždé lovím sama." Protože já jsem většinou sama. Tentokrát se na mě zamračili všichni.

"Výborně, je to souhlas, že?!" zvolal Emmett. "Náramně si to s námi užiješ!" A okamžitě se ke mně rozeběhl. Vyděšeně jsem couvla o dva kroky a zakopla o tělo medvěda. Přepadla jsem přes něj a skácela se k zemi jako pytel brambor, což Emmetta hrozně rozesmálo.

"Jsi v pořádku?" zeptal se mě starostlivě Edward a nabídl mi ruku, že mi pomůže se zvednout.

"Eh, jo. Nic mi není," odpověděla jsem a aniž bych o tom přemýšlela, chytila jsem ho za ruku, aby mě mohl vytáhnout. Jakmile jsem byla na nohou, uvědomila jsem si co jsem to udělala. Oba dva jsme svoji rukou ucukli ve stejnou dobu a potom se od sebe rozpačitě odvrátili.

Ostatní se mezi tím vrátili k tomu co dělali před tím a mě se snažili ignorovat. Tak mi to vyhovovalo. Vůbec se mi nelíbilo, že jsem se dostala doprostřed nepřátelského území. Byla jsem sama a neměla bych šanci, kdyby se mě pokusili zabít.

"Emmette, ukliď toho medvěda, když jsi ho zabil. Ah takové plýtvání," zakroutila hlavou blondýnka.

"Jeho krev už stačila vychladnout, proto ho nechci," bránil se Emmett. Černovláska a blonďák mezi tím stačili někam zmizet. Hned jsem se uvolnila, když mi nikdo neházel na záda nenávistné pohledy.

Usmála jsem se na Edwarda, protože se na mě opět díval, vrátil mi trochu nejistý úsměv, přesto jsem měla pocit, že hezčí úsměv na světě není. Zastyděla jsem se za svoje myšlenky a otočila se od něj. Rozeběhla jsem se a Edward hned za mnou.

Bylo zvláštní běžet vedle něho. Přišlo mi to, až nepřirozeně přirozený. Jako bychom to dělali pořád. Cítila jsem se vedle něj tak zvláštně. Nedokázala jsem ty pocity slovy popsat. Věděla jsem jenom, že to jsou hezké pocity. Tušila jsem, že se semnou něco děje, ale nevěděla jsem co a to mě znervózňovalo. Připadala jsem si jako kdybych stála na nějaké loďce, která se kývala ze strany na stranu. Nevěděla jsem na čem sem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.