SONK - 3.kolo TADÝÝÝÝ

New systém obíhání SBének - ZDE!!


Pěknej trailer na eclipse zkomponovanej ze scén z Twilight
P.S. Má to pěkný písničky







Povídka-Karty osudu: 1 část

19. května 2009 v 20:58 | Marký |  Stmívání
Můj život nikdy nebyl procházka růžovým sadem. Už když jsem byla člověk jsem měla těžký život. Můj život byl plný otravných povinností. Nenáviděla jsem svůj život. Nenáviděla jsem, že mi rodiče přesně nalinkovali můj život a já do něj neměla co mluvit. Nenáviděla jsem nudné společenské akce, při kterých jsem se málem přizabila, když jsem měla tančit. Tehdy bych dala cokoliv za to, aby se můj život změnil.

Moje přání se vyplnilo, ale spíše naopak - k horšímu. Teď bych dala cokoliv za to, kdyby mi zůstal můj starý život. Sice byl nudný a plný povinností, ale nikdy jsem se necítila sama. Nikdy jsem neměla strach, že někomu ublížím. Nikdy jsem v srdci neměla pocit prázdnoty, který se rok od roku zvětšoval. Kdyby to bylo možné, už dávno bych s životem skoncovala. Jenže život není fér a tak jsem musela žít dál svůj titěrný život.

Už navždy upírem.




Žila jsem v malém deštivém městečku jménem Forks společně se svým stvořitelem Derekem. Bylo to pro nás ideální místo. Většinou bylo zataženo nebo pršelo a mi se tak nemuseli schovávat celé dny v domě. Nebo spíš, mě to tak vyhovovalo. Derek jen málokdy chodil mezi lidi. Jeho sebeovládání nebylo tak dobré jako moje, přestože byl mnohem starší a zkušenější než já.

Abychom zapadli, přihlásila jsem se na místní střední školu. Derek zase předstíral, že je fotograf na volné noze. Vždycky nafotil pár fotek krajiny, někdy byli i dost extravagantní, takové že by se lidem jen těžko podařilo je nafotit, a potom je poslal do nějaké redakce, kde za ně dostal pár korun. Hlavní ale bylo, že jsme měli krytí, které zatím nebylo nikým a hlavně ne nimi, objeveno.



Na střední jsem momentálně chodila do druhého ročníku. Škola sama o sobě byla nudná a příliš dlouhá. Klidně jsem tam mohla pracovat jako učitelka. Moje vědomosti byli stejně dobré, ne-li lepší, jako měli oni. Jenže to bychom potom museli dřív odejít a to by se nám nevyplatilo.

Ve škole jsem měla jenom jednu kamarádku. Ostatní se mi vyhýbali. Odrazovala jsem je svoji krásou a celkově svojí odlišností. Pud sebezáchovy je ode mě odháněl, což bylo správné. V rámci možností to bylo přirozené, přestože moje existence přirozená nebyla.

Bohužel Jenny asi pud sebezáchovy neměla. Snažila jsem se ji od sebe odehnat, ze začátku jsem na ni byla dokonce hodně nepříjemná, přesto jsem se ji nikdy nezbavila. Vytrvala až do konce. Nepochopila z mých narážek, že je pro ni moje přítomnost nebezpečná. Nebo to pochopila, ale nic si z toho nedělá. Přesto je to ona, kdo mi přivádí do života aspoň trochu světla nebo spíš paprsky světla. Aspoň někdy jsem se necítila sama.


Dnešek patřil mezi ty lepší dny. Do školy proniklo pár informací, že má na školu přestoupit nějací nový žáci. Okamžitě se tak stali prvním tématem na povídání po celé škole. A na mě nikdo nezíral, nikdo na mě neházel závistivé pohledy. Měla jsem klid, aspoň na chvíli. Doufala jsem, že tahle šaráda s novými spolužáky vydrží co nejdýl, přesto jsem je i trochu litovala, ale jen trochu. Bůhví co to bude za exoty. Jaký šílenec by se přestěhoval sem, kde svítí sluníčko jednou za uherský rok?

Dokonce i Jenny byla z nových spolužáků na větvi a to je ještě neviděla. Naštěstí byla dost rozumná přede mnou o nich nemluvit. Nezajímalo mě nové maso, hlavně když budu mít chvíli klidu ve škole. Pro mě to znamenalo jediné. O pár lidí navíc, čímž budu muset vynaložit víc síly na ovládání. Prostě děs.

Takže přestože mi nikdo nevěnoval pozornost, mračila jsem se a měla depku. Slyšela jsem pár lidí, jak si říkají, že mám tak hroznou náladu právě proto, že mi nikdo nevěnuje pozornost. Ještě, že jsem měla tak dobré ovládání. Jinak bys za sebe neručila.



Seděla jsem v lavici, zrovna jsem měla biologii, a nepřítomně si čmárala na lavici. Učitel do třídy vešel před minutou a já už se mohla ukousat nudou.

Někdo potichu zaklepal a tím vzbudil celou třídu. Jako kdyby každý věděl kdo za dveřmi stojí. Učitel řekl slabé dále a dveře se otevřeli. Můj pohled zůstával přibitý na lavici do doby než jsem uslyšela:

"Dobrý den." Ten hlas byl tak sametový a nádherný, že nemohl patřit člověku. Zvedla jsem hlavu příliš rychle na člověka, ale naštěstí mi nikdo nevěnoval pozornost. Střetla jsem se s pohledem příchozího. Byl to kluk, ne byl to upír!

,Pěkný upír!´ opravilo mě moje méně vznešené já.

,Jistě nebezpečný upír!´ připomněla mi má rozumná část. I upír se zdál být překvapený mojí přítomností. Šokovaně na mě zíral a nedokázal ode mě odtrhnout pohled, což nebylo zrovna nejpříjemnější. Potichu jsem zavrčela, abych mu dala najevo, že ať se pokusí o cokoliv, nevyjde mu to. Usmál se pro sebe, až nějaká holka v první lavici omámeně vzdychla. Znechuceně jsem se podívala na tu holku, čímž jsem si vysloužila jeho tiché zahihňání a hned potom se ode mě konečně odvrátil.

"No, pane Cullene, vítejte u nás. Řekněte nám něco o sobě," řekl učitel trochu nepříjemným hlasem. Kluk se trochu ušklíbl a já cítila zadostiučinění. Nelíbilo se mu to a jelikož se mu to nelíbilo, líbilo se to mě.

"Přestěhoval jsem se z Minneapolis. Mám rád hudbu, literaturu, rád cestuju a…." odříkával to jako básničku. Pochybovala jsem, že polovina z toho co řekl je pravda.

"Výborně, tak si někam sedněte," propustil ho učitel. Vyděšeně jsem se rozhlédla po třídě, abych si ověřila svoji teorii. Jediné volné místo bylo vedle mě. Proč, proč! Proč mi to bože děláš?!

Kluk byl zmatený z mého nenávistivého pohledu, který jsem mu věnovala. Ani se mi nepředstavil za což jsme mu byla nesmírně vděčná. Neměla jsme náladu na povídání. Musela jsem odtud co nejdřív pryč. Potřebovala jsem mluvit s Derekem, musela jsem ho upozornit, museli jsme okamžitě odjet!

Jenže hodina sotva začala a ke vší smůle utíkala tak pomalu. Kompenzovala jsem to tím, že jsem se od něj co nejvíc odkláněla. Tak jak to lavice dovolovala a byla připravená ze svého místa, kdykoliv vyskočit kdyby se o něco pokusil. Ke všemu se mi nelíbilo, že po mě pořád tak pokukuje. Chvíli vypadal opravdu frustrovaně, jako by mu něco nevycházelo. Něco hodně důležitého.

Jakmile zazvonilo, vystartovala jsem ze svého místa příliš rychle. Slyšela jsem jak nějaká holka překvapeně vyjekla, když jsem se u ní tak najednou objevila. Ignorovala jsem to a rychlým krokem jsem se vydala k východu. Bylo mi jedno, že mám ještě tři hodiny, tohle bylo naléhavé. Smrtelně naléhavé.

"Hej, počkej!" zakřičel na mě ten kluk. Zrychlila jsem a pomalu mě začal ovládat strach. ,Klid, před lidmi nic nezkusí!´ uklidňoval mě můj vnitřní hlásek.

"Tak počkáš chvíli prosím," uslyšela jsem hned za sebou a hned na to mi dopadla na rameno jeho ruka, aby mě zadržela. Jednala jsem instinktivně. Odstrčila jsem jeho ruku a odskočila od něj.

"Nešahej na mě," zasyčela jsem. Překvapeně si mě měřil. I lidé se po nás začali otáčet, proto jsem raději uvolnila svůj postoj.

"Nečekali jsme, že tady narazíme na nějakého upíra," začal a mě docvakl fakt, že použil množné číslo.

"Je Vás tady víc?" vyrazila jsem ze sebe přiškrceně.

"Ano moje rodina," odpověděl nechápavě a zamračil se. Celá rodina, celá rodina! Strach mě začal zase ovládat. Dřív než se stačil zeptat co se děje, pročísl chodbou výkřik:

"Edwarde!" Otočila jsem se po zvuku a uviděla malou vyděšenou černovlásku a vedle ní nějakého hromotluka, který vypadal velmi nebezpečně. Další upíři! Zřejmě jeho rodina. To je snad zlý sen!

Dřív než po mě skočil, otočila jsem se a rozeběhla se pryč. Udržovala jsem lidskou rychlost, jakmile jsem však zmizela v lese, rozeběhla jsem se naplno.
Běžela jsem k našemu domu a strach mě sžíral až do posledního kousíčku mé bytosti. Jediné co zabraňovalo tomu, abych se nechala definitivně ovládnout strachem, byl fakt, že mě nikdo nesleduje. Žádný z těch upírů. Dávalo mi to tak šanci varovat Dereka, sebrat nezbytné doklady a co nejdřív se odtud vypařit.

Konečně se objevil náš dům. Nebyl to veliký domek, akorát tak aby se dva lidi nemačkali. Stejně jsem v tom domě bývala většinou sama. Nepotřebovala jsem víc prostoru na svoje depresivní nálady. Stačila mi k tomu jenom jedna místnost.

Dům byl položený na konci města, daleko od lidí ale dost blízko lesa. Dům měl hnědou fasádu, červenou střechu a malou verandu. Za domem byla ke všemu moc pěkná zahrada, kde jsem ráda trávila čas.

"Dereku!" křičela jsem ještě venku. Věděla jsem, že mě uslyší. Jenom jsem doufala, že ještě nešel na lov. Vběhla jsem do domu jako hurikán a málem vyrvala dveře z pantů, jak jsem je otevřela. Derek seděl na židli v obývacím pokoji a něco si četl.

Derek byl stejně bledý jako ostatní upíři a měl i stejně ostré rysy. Byl svalnatý, měl hnědé delší vlasy a jeho oči byli krvavě červené. To byl důvod proč měl tak malé sebeovládání. On na rozdíl ode mě pil lidskou krev, zatímco já zůstávala vegetariánem - pila jsem pouze zvířecí krev. Derek to nechápal, snažil se mě přesvědčit, že je přirozené pít lidskou krev, jenže jakmile jsem objevila možnost žít na zvířecí krvi, už jsem svoje rozhodnutí nezměnila.

Nijak nereagoval na moje zavolání. To mě rozpálilo.

"Dereku!" štěkla jsem. Konečně zvedl líně hlavu. Zpražil mě takovým pohledem, že jsem se přikrčila na místě a hned litovala svého neuváženého jednání.

"Co se děje, Bello?" zeptal se konečně a zaklapl knížku.

"Tam - ve škole - oni - jejich víc a jsou - jsou," koktala jsem nesouvisle a zuřivě jsem gestikulovala, jako by mi to mělo pomoct se vyjádřit. Derek se s tichým povzdechem zvedl, odhodil knížku a šel ke mně. Položil mi ruce na ramena a já sebou trochu škubla, protože jsem si myslela, že mě uhodí. Nebylo by to poprvé.

"Uklidni se, zlato. V klidu mi řekni co se děje," řekl klidným hlasem, který mě sice neuklidnil, ale pomohl mi se vzpamatovat. Chvíli jsem zhluboka dýchala a pokusila se zapomenout na hrozící nebezpečí.

"Ve škole - oni - viděla jsem upíry," vykoktala jsem ze sebe konečně. Derek se zamračil a odstoupil ode mě. Konečně pochopil.

"Kolik?" zeptal se profesionála zabijáka.

"Nevím, viděla jsem tři, ale jeden z nich říkal, že je tady celá rodina," odpověděla jsem úzkostlivě. Čekala jsem jenom na to, aby zavelel že odjíždíme. Derek usilovně přemýšlel.

"Říkala jsi ve škole?" ověřoval si. Přikývla jsem.

"Celá rodina…" Znovu jsem přikývla.

"Jaký měli oči?" zeptal se. Vytřeštila jsem oči. Tam venku je možná tucet upírů a on se mě ptá na oči?!

"Já nevím - neprohlížela jsem si je," řekla jsem zmateně. Snažila jsem se vzpomenout na toho kluka. Bledá pleť, ostré rysy, bronzové rozcuchané vlasy a oči měl… usilovně jsem přemýšlela. Oči měl zlaté, ale to by potom znamenalo…

"Zlaté," řekla jsem jistě.

"Víš to určitě?" Přikývla jsem. Derek začal přecházet z místa na místo a nahlas přemýšlel.

"Pro Volturiovy většinou nepracují vegetariáni. Neshodují se s názorem na zabíjení lidí. Ne, že by těch vegetariánů zase tak moc bylo," řekl opovržlivě.

"Aro mi říkal jenom o jedné rodině, která se živí krví zvířat. Měl v té rodině docela dobrého přítele. Pokud to budou oni, nehrozí nám nebezpečí…"

"Žádné stěhování?" vyvalila jsem oči. Co naše až přílišná opatrnost? Kam teď zmizela?

"Ne. Sotva jsme se usadili, nechci se stěhovat."

"Ale co když - " snažila jsem se ho přesvědčit. Pořád jsem si myslela, že jsou ti upíři nebezpeční.

"Řekl jsem ne!" vykřikl rozzuřeně. Znovu jsem se přikrčila pod jeho pohledem.

"Dobrá," sklopila jsem hlavu k zemi. Derek si znovu sedl do křesla, ve kterém předtím seděl.

"Odjíždím zítra, nebudu si brát auto - kde ho vlastně máš?" Zarazila jsem se. Moje auto stálo pořád na parkovišti. V tu chvíli bych se s ním akorát zdržovala, takže jsem ho nechala u školy.

"Je na parkovišti, dojdu pro něj." Přikývl.

"Budu pryč týden, možná dýl. Pojedu daleko, abych nás neprozradil," začal mi říkat svůj plán na lov. Jen málokdy se mi s ním svěřoval. Někdy se prostě jenom beze slova sebral a vrátil se za dva týdny, někdy i dýl. Pokaždé jsem se bála, jestli se mu něco nestalo. Co bych si sama počala?

"Budeš tady a budeš hlídat situaci," rozkázal. Skvělé, on si odjede a já tady budu šílet strachy. Tenhle den je opravdu čím dál lepší.

Zabrblala jsem mu souhlas, i když se o něj nezajímal a otočila se v úmyslu dojít si pro auto. Neběžela jsem rychle, nechtělo se mi do školy. Bála jsem se, že je tam potkám, že se o něco pokusí. Ať říkal Derek cokoliv, stále jsem se bála.

Doběhla jsem ke škole ve chvíli, kdy většina studentů odjížděla. Šla jsem k jednomu z těch lepších aut. Derek si potrpěl na rychlou jízdo. Kromě toho se to hodilo, když jsme utíkali. Jak jsem tak šla ke svému autu, všimla jsem si lesklého volva. To by ještě nebylo tak špatné, jenom kdyby kolem něho nestáli upíři.

Bylo jich pět a všichni na mě zírali. Malou černovlásku společně s tím černovlasým hromotlukem jsem už poznala. Hromotluk si mě měřil s pobaveností a ta malá černovláska se zuřivostí. Neviděla jsem jenom dva upíry.

Blonďatá upírka, která z nich byla nejkrásnější si mě prohlížela nic neříkajícím pohledem. Potom tam byl blonďák, který si mě měřil obezřetným pohledem, jako by jim ode mě hrozilo nebezpečí. A nesměl chybět kluk, kterého jsem dnes potkala jako prvního. Ten si mě prohlížel se zájmem.

Rychle jsem nastoupila do auta a rozjela se zpátky domů. Měla jsem z těch upírů špatný pocit. Neuvěřitelně se mi ulevilo, když jsem dojela domů a sedla si na gauč. Derek si znovu četl a mě nevěnoval pozornost. Zapnula jsem si televizi a hledala jsem nějaký program, který by mě bavil.

Nějakou chvíli jsem koukala na televizi, ale nebyla to moc dobrá zábava. Najednou se Derek zvedl a odhodil knížku za sebe. Usmál se na mě a šel si přisednout ke mně na gauč. Tušila jsem co bude následovat.

"Co kdybychom skončilo to, co jsme započali včera," řekl mi sametovým hlasem do ucha a já se roztřásla. Nevěděla jsem jestli strachy, touhou nebo něčím jiným.

Derek mě začal líbat na krku, rukou mě objal kolem pasu a přitahoval si mě blíž k sobě. Ucítila jsem jeho ruku na břiše, potom na zádech. Stále mě líbal na krku a přitom se mi snažil rozepnout podprsenku, když se mu to podařilo, chtěl mi sundat triko, aby mi mohl podprsenku sundat. Vyrušil ho zvuk přijíždějících aut.
Překvapeně jsem se po sobě podívali. Pokud jsem věděla, nikoho jsme nečekali. Já ani Derek jsme se s nikým nestýkali, nebyl nikdo kdo by k nám jel na návštěvu.

Derek nebyl rád, že nás vyrušují. Už včera se mi povedlo vykroutit se z jeho úmyslů a teď nás vyrušuje bůhví kdo. Byl kvůli tomu velmi podrážděný, chvíli dokonce zlostně vrčel.

Rychle jsem se vypletla z jeho náruče a začala se upravovat. Zapnula jsem si podprsenku, upravila si oblečení a vlasy. Nechtěla jsem vypadat jako, že jsem vylezla ze ždímačky. Mezitím Derek přešel k oknu a zpoza záclony pozoroval, kdo k nám jede. Museli jsme být opatrní. Pokud to byl někdo z Volturiových, museli bychom utéct.

"Kdo je to?" zeptala jsem se, když jsem se do upravila a šla za ním k oknu. Vykoukla jsem z okna ve chvíli, kdy před naším domem zastavili dvě auta.

Myslela jsem, že dostanu infarkt. Jedno z těch aut jsem znala, bylo to lesklé volvo. To volvo, kterým přijeli ti upíři. Druhý auto byl červený kabriolet. Ihned mě polila panika a strach, prostě jsem si nemohla pomoct - bála jsem se.

"To jsou oni," řekla jsem vystrašeně a zatahala ho za rukáv.

"Já vím," řekl netrpělivě a odstrčil moji ruku, "tak si s nimi půjdeme promluvit." Tohle mi přišlo nesprávné, špatné. Byl to přílišný risk, co když nás napadnou? Co když jsme se spletli a oni doopravdy pracují pro Volturiovy?

Neochotně jsem šla za Derekem. Zůstali jsme stát hned před domovními dveřmi na verandě. Zatímco oni stáli u aut. Byli tam dva upíři, které jsem ještě neznala. Hnědovlasá upírka a blonďatý upír, který z nich vypadal nejvíc lidský.

Byl to právě on, kdo udělal dva kroky k nám a pozdravil nás. Zřejmě to byl jejich vůdce.

"Dobrý den, jsem Carlisle Cullen a tohle je má rodina," řekl sametovým uhlazeným hlasem a mávl k ostatním ze své rodiny. Měla jsem pocit, že by nám rád podal ruku, ale ani já ani Derek jsme neměli v plánu, chodit k němu blíž.

"Těší mě, já jsem Derek," představil se. Mezitím jsem chytila Dereka za ruku a schovala se za něj, tak abych viděla na upíry přede mnou, ale zároveň abych byla chráněna před jejich možným útokem. Bylo to zbabělé, ale vždy to tak bylo. Derek mě chránil před útoky a já jeho před vystopováním. Byla to taková naše malá dohoda.

"Netušili jsme, že tady narazíme na upíry a už vůbec ne na někoho jako jsme my," řekl Carlisle. Zřejmě poukazoval na to, že oni pijí zvířecí krev a podle mých očí usoudili, že my taky. Přesto Derek měl oči červené a všichni si toho všimli, poznala jsem, že je to překvapilo.

"Taky jsme netušili, že sem přijede někdo další z našeho druhu," udržoval Derek konverzaci. Podívala jsem se co dělají ostatní upíři. Musela jsem si být jistá, že se nesnaží útočit.

Zrzek a ta malá černovláska si nás měřili podivně frustrujícím pohledem, potom se podívali na sebe, jako by spolu nějak mluvili. Hromotluk vypadal ze všech nejvíc uvolnění, opíral se o kabriolet a podivně se culil. Blondýnka si nás měřila opatrným a nezaujatým pohledem, upír, který měl tělo celé zjizvené nás pozoroval očima bojovníka. Pochopila jsem, že on za sebou musí mít spoustu bitek s upíry. To pro nás představovalo možnou hrozbu. A poslední upír, hnědovlasá upírka, se dívala starostlivě na Carlisle. Zřejmě mezi nimi bylo něco víc.

"Nechtěli jsme Vás nijak vyděsit. Máme jen dobré úmysly," snažil se nás přesvědčit.

"Nevěř jim," zaprosila jsem a všichni mě samozřejmě slyšeli. Zrzek se na mě zase frustrovaně podíval. Něco se mu na téhle situaci nelíbilo.

"Nechtěli jsme Vás ani Vaši…," zaváhal Carlisle a potom se podíval na naše propletené ruce, "…přítelkyni vyděsit. Nehodláme Vám nijak ublížit." K mé smůle Derek přikývl.

"Dobrá, ani mi nemáme v úmyslu jakkoliv proti Vám útočit." Carlisle se usmál, jako by si oddychl.

"Jsem si jistý, že spolu budeme vycházet dobře." Derek znovu přikývl. Pak bylo chvíli ticho.

"No, rádi jsme Vás poznali, jistě se ještě někdy uvidíme," prohlásil Carlisle a otočil se. Všichni z jeho rodiny, jako na povel naskočili do aut a za chvíli už odjížděli. Jakmile mi jejich auta zmizela z dohledu, uvolnila jsem se a pustila Derikovu ruku, kterou jsem do té doby křečovitě držela.

"Věříš jim?" zeptala jsem se. Chvíli neodpovídal jenom zíral na místo, odkud Cullenovi přijeli a zase odjeli. Sledovala jsem jeho obličej a snažila se vyčíst nějakou emoci, která by mi pomohla zjistit, co si o tom myslí. Jeho výraz ale zůstával nezaujatý.

"Ano, věřím jim. Přesto se od nich drž dál, buď opatrná a kdybys uviděla náznak nebezpečí okamžitě mi to řekni," promluvil konečně.

"Dobrá." S tím jsem mohla souhlasit, byla jsem si jistá, že se o něco pokusí, že se něco stane. Potom odtud budeme moct odjed a já už z tý rodiny nebudu nikdy nervózní.

Vrátili jsme se do domu. Znovu jsem si sedla k televizi, zatímco Derek se začal připravovat na cestu. Sledovala jsem to s nesouhlasem, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Po chvíli jsem se raději přesunula k sobě do pokoje.

Neměla jsem velký pokoj, vlastně to byla nejmenší místnost v domě. Přesto byl můj pokoj útulný a měla jsem ho ráda. Měl jenom jedno okno, ale veliký, a to na západ. Měla jsem tak hezký výhled na les a naši zahradu.

Pokoj byl vymalovaný do béžový až světle hnědý barvy, na zemi byl hnědý koberec a strop byl bílí. Vybavený byl skromně. Uprostřed pokoje, před oknem, stála veliká béžová pohovka. U dveří stála malá toaletka se zrcadlem, na druhé straně ode dveří byla skříň s oblečením. U jedné stěny stál pracovní stůl s židlí a vedle stolu byla ještě malá knihovna.

Byli tu ještě jedny dveře, které vedly do malé koupelny. Byla to jenom moje koupelna. Derek měl svou vlastní, stejně tak i pokoj.

Nějakou dobu jsem seděla na pohovce a sledovala jak zapadá slunce. Slyšela jsem jak jde Derek po schodech nahoru, jak jde ke mně. Znala jsem ho moc dobře na to, abych věděla co chce. Nehodlala jsem mu to ulehčit.

Zaťukal na dveře a okamžitě vstoupil. Sedl si ke mně na pohovku a pohladil mě po vlasech. V těchhle chvílích byl vždy dokonalý gentleman. Zřejmě tušil, že jinak by to se mnou nešlo.

"Bello," snažil se upoutat moji pozornost. Neochotně jsem odtrhla pohled od slunce a podívala se na něj. Na nic nečekal a začal mě líbat. Začal tam kde před tím skončil. Rychle mi vysvlékl tričko a potom mi sundal i podprsenku. Povalil mě na pohovku a začal mě líbat na krku a potom postupoval níž. Rychle si sundal košili a zbytek oblečení. Potom vysvlékl i mě.

Znovu mě líbal na krku, dokud už to pro něj nebylo příliš. S hrdelním zasténáním se semnou spojil.

V klidu jsem držela a nechala ho, aby si dělal co chtěl. Bylo lepší, nebránit se. Rozhodně to bylo pro mě snesitelnější, než když jsem se pokusila bránit. Ze začátku jsem se mu snažila bránit, ale nikdy to pro mě nedopadlo dobře. Nakonec jsem se s tím smířila, tak jako se vším. Mohla jsem být ráda, že mě neproměnil někdo horší než je on. Mohla jsem na tom být mnohem hůř než teď.

Když se mě dostatečně nabažil, zvedl se a začal se oblékat. Bez dalších řečí se otočil a vyšel z mého pokoje.

Nějakou dobu jsem ještě ležela na pohovce a snažila se sebrat
Stálo mě všechny síly, abych se sebrala a jela do školy. Tak moc se mi tam nechtělo. Bála jsem se, pořád jsem se bála. Derek odjedl těsně před svítáním, stačil mi ještě připomenout, že mám na ty upíry dávat pozor a při jakémkoliv náznaku hrozby, mu mám dát vědět. Poslušně jsem mu to slíbila, přestože uvnitř mě to řvalo nesouhlasem a podrážděností. On se nebude strachovat, on bude jenom čekat na moje zprávy. Bylo to tak nespravedlivé, ale co jsem měla dělat. Nemohla jsem dělat nic. Derekovi jsem se postavit nemohla.

A tak jsem teď seděla v autě, jela do školy a křečovitě svírala volant. Musela jsem si připomínat, že ho nesmím rozbít. To by se mi potom těžko jelo zpátky domů.

Zaparkovala jsem na parkovišti a vystoupila. Sotva jsem to udělala, přiřítila se ke mně Jenny. Pozdravila mě a začala o něčem mluvit. Jedna má část byla schopná ji odpovídat. Ta druhá část pozorovala napjatě celé parkoviště. Cullenovi tu ještě nebyli.

V duchu jsem se modlila, aby ani nepřijeli. Třeba se včera rozhodli, že pro jistotu odjedou… Nedávala jsem si moc naděje. Bylo to nepravděpodobné. Zrovna se přistěhovali a pokud byli alespoň trochu mě podobní, chtěli tu zůstat co nejdýl.

Přesto jsem si uchovávala kousek naděje, že odjeli, že je už neuvidím. Tenhle kousek naděje byl roztříštěn téměř okamžitě. V zatáčce se nakonec objevilo lesklé volvo, které rozmačkalo všechny moje naděje.

S rezignovaným povzdechem jsem se otočila na Jenny, svolná ji věnovat už plnou pozornost. Co mě překvapilo bylo to, že mlčela. Dívala se okouzleně ke Cullenovým, tak jako spousta lidí, kteří byli ještě venku. Znovu jsem si otráveně povzdechla.

Cullenovi vystoupili, ale neměli se k odchodu. Střídavě se dívali na mě a střídavě mluvili k sobě. Museli šeptat, protože jsem nic neslyšela. To mě znervóznělo. Třeba právě kují pikle, jak mě zabít. Jsem sama - Derek je pryč - skvělá příležitost k vraždě.

"Ah, není krásný," vydechla. Okamžitě jsem zpozorněla.

"Kdo?" zeptala jsem se, abych se ujistila a modlila se aby neřekla toho koho myslím já.

"Ten s těmi bronzovými vlasy," odpověděla mi a okouzleně na něj zírala. Jmenovaný se zamračil a vrhl na Jenny naštvaný pohled, téměř nenávistný. Potichu jsem zavrčela, čímž jsem dosáhla, že se na mě podíval a usmál se.

"Drž se od něj dál," poručila jsem ji. Jenny se na mě překvapeně a uraženě podívala. Teprve potom mi došlo, že to vyznělo jinak než mělo. Nechtěla jsem, aby to vypadalo, že žárlím. Jenom jsem chtěla, aby byla v bezpečí. Ještě by scházelo, aby začala chodit s upírem.

"Proč?" zeptala se. Moje mysl velmi rychle pracovala, aby vymyslela vhodnou lež.

"Slyšela jsem, že střídá holky jako svoje boty, akorát by ti ublížil," řekla jsem. Třeba jsem ani nelhala, kdo ví. Jemu se to ale zřejmě nelíbilo, protože se na mě zamračil. Obrátila jsem pozornost k Jenny, která si ho teď prohlížela. Nakonec smutně sklopila hlavu.

"Asi to bude pravda, někdo tak krásný si to může dovolit." Mrzelo mě, že je smutná, ale takhle to bylo lepší. Bylo to pro její dobro.

Usmála jsem se na ni a trochu ji stiskla rameno, o bližší kontakt jsem se neodvážila. "Tak pojď, ať stihneme první hodinu." Vrátila mi úsměv a přikývla. Společně jsme se vydaly na hodinu.

První hodinu jsme měly spolu. Nudila jsem se jako vždy. Škola mě už nemohla ničím obohatit, neměla mi co nabídnout. Vysoká škola by byla něco jiného. Kdybych si vybrala nějaký obor, který ještě neumím, mohlo by to být zábavné. Co třeba medicína? Okamžitě jsem to zavrhla. Moc krvavý obor.

Celý den jsem se děsila hodiny biologie. Když jsem měla na rozvrhu biologii, málem jsem se neudržela a zbaběle utekla. Trvalo mi pět minut ustavičného soustředění, abych se dokopala k tomu, abych vešla do třídy. Byla jsem ráda, že mě takhle Jenny neviděla, zřejmě by se bála, že jsem upadla do šoku. Popravdě jsem k tomu neměla daleko.

Okamžitě jak jsem vstoupila do třídy, střetla jsem se s jeho zlatýma očima. Opět ve mně bojovali dvě části. Jedna si libovala nad krásou jeho pohledu, druhá ho posílala do horoucího pekla. Jeho i celou jeho rodinu.

Zhluboka jsem se nadechla a šla na své místo. Neochotně jsem se svezla na židli a pokoušela se ignorovat jeho pohled. Vytáhla jsem na lavici svoje učebnice a začala se zajímat o jednu prasklinu, která byla na zdi. Byla tak prapodivně pokroucená, začala jsem v té prasklině hledat nějaké obrazy, které dávaly smysl.

"Ahoj," pozdravil mě po chvíli jeho sametový hlas. Ignorovala jsem ho. Derek řekl, ať se od nich držím dál a to taky udělám. Žádné vybavování, žádné kamarádičkovaní.

"Carlisle nás včera nestačil představit. Já jsem Edward." Krásné jméno pro krásného anděla. Ah, nad čím to přemýšlím?!

Znovu jsem neodpověděla. Zřejmě čekal, že mu řeknu své jméno. Neměla jsem v plánu to udělat.

"Ty jsi Bella, že?!" Šokovaně jsem se na něj podívala. Jak znal moje jméno? Že by se na mě vyptával? Musela jsem se kousnout do jazyka, abych se ho nezeptala jak to ví. Pro jistotu jsem se od něj znovu odvrátila.

"Ty toho asi moc nenamluvíš," řekl napůl pro sebe. Naštěstí zazvonilo a téměř okamžitě vběhl do třídy učitel. Edward se ještě několikrát pokusil zavést se mnou hovor, já jsem ho ignorovala a on to nakonec vzdal.

Jakmile hodina skončila, znovu jsem se rychle sebrala a co nejrychleji vylítla z učebny.

"Hej, počkej!" začal na mě řvát a já pocítila silný pocit dejavú. Ignorovala jsem ho, ale nepůsobilo to dlouho. Tentokrát se mě nepokusil zastavit, jenom semnou srovnal krok. Šel těsně vedle mě. Naše ruce se téměř dotýkali a ve mně to vyvolalo podivné mravenčení. Co se to semnou jenom děje?

"Můžeš se na chvíli zastavit?" zeptal se klidně. Vypadalo to, že si nedělá moc naděje, že ho poslechnu. Jenže můj pohár trpělivosti právě přetekl. Nečekaně jsem se zastavila, sledoval to překvapeným pohledem.

"Co ode mě chceš?" vypálila jsem a snažila se o klidný, vyrovnaný hlas. Není snad nutné dodat, že se mi to nepovedlo.

"Jen ti chci ukázat, že se nás nemusíš bát," odpověděl mi, spokojený že se s ním konečně bavím. Ušklíbla jsem se.

"Jo a já jsem právě porodila osmerčata," řekla jsem sarkasticky.

"Ah, ono to umí i kousat," rýpnul si do mě s úsměvem. Sevřela jsem ruce v pěst, měla jsem chuť po něm skočit a pořádně ho praštit.

"Nějaká podrážděná," poznamenal stále s úsměvem. Zavřela jsem oči a začala proces uklidňování. Nádech - výdech - nádech - výdech. Ano, byla jsem podrážděná. Během několika příštích dnů budu muset jít na lov, pomalu se žízeň stávala nesnesitelnou, ale to nebyl hlavní důvod mého podráždění.

Bez dalších řečí jsem se otočila a odcházela od něj. Tentokrát mě nenásledoval. Možná pochopil, že musí jít na svoji hodinu. Možná mě už nechtěl dál dráždit.

Zbytek dne jsem ho už neviděla, jenom krátce na parkovišti, ale to se zrovna bavil s hromotlukem, kterého jsem viděla hned ten první den.
Odjížděla jsem domů s podivným pocitem u srdce, který jsem si nedokázala za nic na světě vysvětlit. Snažila jsem se ten pocit identifikovat, poznat ho, ale nepodařilo se mi to. Pokoušela jsem se ho zbavit, jakýmkoliv způsobem, ale ani to mi nešlo. Byla jsem ze všeho strašně zmatená.

K tomu jsem proklínala Cullenovi, jelikož to oni mohli za tohle všechno. I ten neznámý pocit vyvolali oni. Proklínala jsem den, kdy jsem navrhla tohle místo jako ideální úkryt před světem.

Doma jsem si lehla na pohovku v obýváku a zapnula televizi. Po chvíli jsem však zjistila, že ji vůbec nevnímám. Místo toho jsem přemýšlelo o Cullenových. Jakou představují hrozbu. Možná, že nás opravdu nechtějí zničit. Přála jsem si, abych měla nějakou užitečnější schopnost, která by nám mnohem víc pomohla. Nějakou schopnost, která by dokázala odhalit nebezpečí, to by se nám hodilo.

Nakonec jsem televizi vypnula a vztekle mrštila ovladačem na vedlejší pohovku, díky čemuž se nerozbil. Měla jsem vztek na Cullenovi, ale i na sebe. Kvůli Cullenovým přemýšlím o věcech o kterých bych jindy nepřemýšlela a na sebe se zlobím, proto že nedokážu vymazat Edwardův obličej, který mám pořád před sebou. Vždycky když si vzpomenu na Cullenovi, první kdo se mi objeví je on. Zřejmě proto, že ho vídám nejčastěji…

Nakonec jsem nedokázala zůstat dál v domě. Potřebovala jsem se nějak odreagovat od všech myšlenek. Nejvíc mi pomáhal běh. Vždycky když jsem byla rozrušená, naštvaná, smutná nebo nervózní, vždy jsem šla běhat. Někdy, když mě Derek opravdu hodně vytočil, dokázala jsem venku běhat celé hodiny, někdy dokonce celou noc.

Samotný můj vztah k Derekovi byl zvláštní. Ani teď nevím co si o tom mám myslet. Derek nikdy nemluví o citech, nikdy mi neřekl co ke mně cítí. Vzhledem k tomu, že spolu vedeme fyzický vztah, mohla bych usoudit že mě má rád, že mu na mě záleží. Jenže tělesná touha šla jen málokdy ruku v ruce s láskou, to jsem už stačila zjistit. Doteď jsem tedy nevěděla, jaký vztah nás k sobě váže, což mě činilo nejistou a zranitelnou. Jak daleko bych dokázala zajít, kdyby se Derekovi něco stalo? Nevěděla jsem a to mě rozčilovalo.

Dlouho jsem běhala po lese a užívala si tu rychlost, která mě stále okouzlovala. Byla to jedna z těch nejlepších věcí na tom být netvorem. Další věci, které se mi ještě líbili byla síla a skvělé zostřené smysly, to ostatní mi jenom stěžovalo život.

Nevím, jak dlouho jsem běhala, ale muselo to být dlouho. Už se skoro stmívalo. Ale cítila jsem se mnohem líp. Stres ze mě jako zázrakem opadl i opatrnost zmizela. Teď jako by neexistovalo žádné nebezpečí, neexistoval žádný strach.

Dostala jsem skvělý nápad. Otočila jsem se v běhu a běžela na své oblíbené místo. Byla to malá kulatá louka, skrytá před zraky ostatních. Za tu dobu co jsme tu byli, tam nezavítala lidská společnost a to mi vyhovovalo.

Běžela jsem známou cestou, dokud jsem nestála uprostřed louky. Louka byla malá, ale za to dokonale kulatá a rostlo na ní spoustu kytek různých druhů a barev. Kousek od ní byl potůček, který sice nebyl z louky vidět, ale už jenom tím, že jsem slyšela jak bublá, dělal tohle místo ještě kouzelnějším. Potůček sám byl úzký, ale voda byla čirá a když svítilo slunce, hladina se kouzelně leskla.

Milovala jsem tohle místo. Okouzlovalo mě. Když jsem byla tady, připadala jsem si, že jsem pryč z toho krutého světa, pryč od nemilosrdné reality. Tady byl jenom můj svět a nic jiného.

Lehla jsem si doprostřed louky do měkké trávy a zaposlouchala se do zvuku potůčku. Svět pro mě přestal okamžitě existovat. Teď už nebylo nic.

Do reality mě vrátil lehký vánek, který sebou přinesl známou vůni. Vyskočila jsem na nohy jako by do mě někdo píchnul a podívala se směrem, odkud jsem cítila tu vůni.

Edward stál na kraji louky, ve stínech stromů a překvapeně se na mě díval. V duchu jsem klela, že jsem si dovolila být tak neopatrná a nepozorná. Měla jsem ho slyšet, ale neslyšela. Byla jsem tak hloupá.

"Promiň, nechtěl jsem tě vyrušit. Netušil jsem, že tu budeš," řekl sametovým hlasem a pomalu šel ke mně. Bez nějakých řečí jsem se otočila a chtěla odejít. Bylo nejlepší vyklidit co nejrychleji pole.

"Počkej, nemusíš jít. Já půjdu, byla si tu první," zastavil mě zdviženou rukou. Nerozhodně jsem se na něj dívala. Nechtěla jsem domů, netušila jsem co bych tam měla dělat. Chtěla jsem být na louce, ale nebylo to bezpečné.

Nakonec mě přemohla má největší slabost - zvědavost. Chtěla jsem vědět, jak tohle místo našel a jestli se mu líbí. Chtěla jsem aby se mu ta louka líbila, jelikož si ten obdiv po právu zasloužila. Kromě toho jsem tak neporušila zákaz, který mi Derek dal. Měla jsem být ve střehu, opatrná. Věděla jsem, že nejlepší obrana je útok a pokud se mi podaří z Edwarda něco dostat, třeba by nám to pomohlo v možném boji.

"Nemusíš odcházet. Ta louka je dost velká pro nás pro oba." Znovu jsem si lehla do trávy, jednu ruku si dala pod hlavu a zadívala se na potemnělou oblohu. Edward nejdřív váhal, ale nakonec jsem slyšela jak jde pomalu ke mně a jak si taky lehl.

Chvíli jsme mlčeli. Na obloze se objevovaly první hvězdy.

"Chodíš sem ráda?" zeptal se najednou Edward. Zvuk jeho hlasu mě trochu polekal, byl blíž než jsem si myslela.

"Ano, ráda sem chodím. Je tu přenádherný klid."

"Ano to je. Celé tohle místo působí tak nějak magicky, jako kdyby neexistoval zbytek světa, jenom tohle místo." Ohromeně jsem se na něj podívala. Cítil to stejně jako já. Ke všemu mě překvapilo, když jsem uviděla, že sedí v tureckém sedu, neleží jako já a pozoruje mě.

"Vy už jste tady někdy byli?" zeptala jsem se a stále se na něj úkosem dívala.

"Ano, nejsme tu poprvé," odpověděl se slabým úsměvem. "Máme to tu rádi, proto jsme se sem vrátili. Čekali jsme jednu generaci než to bylo opět bezpečné." Chápala jsem, že to tu mají rádi. Bylo to často zamračeno a pršelo, bylo to ideální místo pro upíry, kteří chtějí žít jako lidé.

"A vy? Jste tu poprvé?" zeptal se. Teď jsem si ho měřila obezřetně. Musela jsem být opatrná na to co všechno mu řeknu. Nesměla jsem o nás prozradit nic zásadního, nic co by jim mohlo pomoct v boji proti nám.

"Ano, jsme tu poprvé," odpověděla jsem stručně. Na chvíli se zamračil. Buď nad změnou mého hlasu nebo výrazu v obličeji. Potom jeho výraz nabral zase ten frustrovaný výraz. Raději jsem se znovu zadívala na hvězdy. Chvíli bylo ticho, ale cítila jsem Edwardův pohled na sobě a tak nějak tušila, že nebude trvat dlouho, než se dá znovu do vyptávání.

"Jak dlouho jsi s Derekem?" zeptal se poněkud váhavě, jako kdyby na jednu stranu nechtěl odpověď. Vycítila jsem, že je nejvhodnější čas zmizet. Začínal se vyptávat na věci, na které jsem mu nemohla odpovědět. Tahle otázka sice ještě tak moc nebezpečná nebyla, ale mohlo se mi to velmi rychle vymknout z rukou.

Vstala jsem. "Raději už půjdu." I Edward byl na nohou.

"Nechtěl jsem tě urazit." Přikývla jsem. Otočila jsem se a rozeběhla se pryč.

A jako kdyby to nestačilo, ten pocit, který mě tak moc děsil se objevil znovu a byl mnohem, mnohem silnější.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 WeRčA WeRčA | Web | 20. května 2009 v 16:13 | Reagovat

Hojky,chtěla bych tě moooc poprosit aby si hlasovala tady:http://avril-lavigne-kiki.blog.cz/0905/finale-sonc
pro WeRčA//Joe Jonas
Moooc by mi to pomohlo,dííík

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.